7°C
Šárka (45) o potížích neslyšících během pandemie: Roušky jsou pro nás katastrofa
Šárka Prokopiusová (45) byla hodné a zvídavé dítě. Občas ovšem dostala výchovný pohlavek, když ji maminka volala a ona nereagovala. Rodiče to považovali za neposlušnost. Jejich šestiletá dcera už ale pravděpodobně v té době postupně přicházela o sluch. Co bylo příčinou, dodnes neví. Šárka nyní pracuje jako prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR a Blesk Zprávám přiblížila, jak pandemii koronaviru zvládají lidé se sluchovým postižením, proč jsou pro ně roušky problém a co změní nové nařízení vlády o audiovizuálním obsahu na webech státních institucí.
Šárka si myslí, že o sluch začala postupně přicházet už ve čtyřech letech. Ona sama si toho nevšimla, ani její rodina. Sama o sobě říká, že byla hodné dítě, naučila se dokonce číst dříve, než nastoupila do první třídy. Občas ovšem přiletěl výchovný pohlavek. „Maminka mě volala a já nereagovala a ona to považovala za neposlušnost, “ vysvětluje Šárka. V té době už totiž zřejmě přicházela o sluch.
V první třídě, když ji učitelka vyvolala, aby přečetla text, tak malá Šárka nevěděla, odkud má začít číst. Ačkoliv jí to učitelka několikrát zopakovala, Šárka neslyšela, nečetla a dostala pětku. To už rodičům došlo, že pokud jejich dcera umí dobře číst, je problém asi někde jinde. Lékař byl tehdy překvapený, že dívka už prakticky neslyší. Příčinu ztráty sluchu netuší Šárka dodnes.
Problémy v pubertě
Psala se 80. léta, zatím nebyla žádná speciální centra, tak holčička zůstala na základní škole mezi slyšícími. Bylo to na malém městě, učitelé byli ochotni a kolektiv si rychle zvykl. Šárka dostala sluchadla a díky nim byla schopna fungovat normálně. „Pak ale přišla puberta a věk, kdy se holky chtějí líbit klukům. V té době jsem začala pociťovat, že jsem jiná. Nikdo mi to moc nedával najevo, ale já se cítila vyčleněná,“ přiznává Šárka, která na střední školu nastoupila na gymnázium pro sluchově postižené. To bylo poprvé, kdy poznala lidi, kteří na tom byli stejně jako ona, ačkoliv si ze začátku hůře zvykala.
„Ale pak jsem si zvykla, pomohlo mi to zvýšit sebevědomí. Našla jsem svou komunitu, někam jsem začala patřit. Ta léta na střední škole byla krásná,“ vzpomíná Šárka. I když nedoslýchá a je zvyklá odezírat ze rtů, vystudovala se slyšícími vysokou školu.
V rozhovoru pro Blesk Zprávy Šárka Prokopiusová, prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, přiblížila, proč si myslí, že jsou lidé se sluchovým postižením upřímnější, jak k nim přistupuje česká společnost, jak zvládají pandemii koronaviru a proč jsou pro neslyšící roušky problém. Zároveň přiblížila nařízení, které vešlo v platnost letos v září, které by mělo osobám se sluchovým postižením zpřístupnit informace z audiovizuálního obsahu na webech státních institucí.
Vy jste uvedla na stránkách vašeho Svazu v projektu Jsem jedno ucho, že neslyšící a nedoslýchaví jsou podle vás upřímnější než slyšící. Jak to myslíte?
Neslyšící vám většinou řekne vše tak, jak to cítí, řeknou vše přímo. Někdy to může působit netaktně až drze, protože slyšící lidé si dávají více pozor, aby někoho neurazili. Ale pokud vám neslyšící řekne něco upřímného, neříká to se zlým úmyslem. Když mi kamarádka řekne „ty dneska vypadáš“, nemyslí to zle, jen říká, co vidí. Slyšící na to jde oklikou, nejdřív se zeptá, jak se máte. Tahle upřímnost může být problémem na úřadech, kdy neslyšící řekne něco naplno a není tam tlumočník, který by to přeložil. Např. ve znakovém jazyce se stejně jako v angličtině nevyká, ale tlumočník vyjádření při překladu samozřejmě podá s vykáním. Když tam tlumočník není, úředník může mít pocit, že mu neslyšící tyká, a to nemusí vyznít dobře.
Jak vlastně česká společnost přistupuje k lidem se sluchovým postižením?
Myslím si, že je to lepší, než to bývalo. I když na druhou stranu si říkám, zda nemám klapky na očích, jak se hodně pohybuji mezi lidmi se sluchovým postižením. Ale česká společnost je chladná a rezervovaná. Jakmile se nepovede první kontakt, a ten se většinou nepovede, tak většina lidí z diskuze vycouvá. Stává se, že někdo mluví na neslyšícího či nedoslýchavého, a když ten nerozumí, omluví se a poprosí, zda by to ten druhý nemohl zopakovat, protože neslyší. A většina lidí v této situaci nemá snahu to zopakovat a v diskuzi nijak pokračovat.
V zahraničí to tak není. Tam ať řeknete kdekoliv, např. v obchodě, na letišti, v hotelu, že neslyšíte, tak lidé to hned začnou nějak řešit, začnou více artikulovat, psát na mobil apod., ale tady to příliš nezažívám. Ale je to o lidech. Stává se to na úřadech, kdy je jeden úředník milý a další se na vás tváří, že jste úplně mimo.
Nízké příspěvky na sluchadla
Jak ke sluchově postiženým přistupuje stát?
U nás, co se týče nějakých dávek, částečné invalidní důchody, příspěvek na mobilitu, průkazy ZTP, tak to není špatné, v zahraničí takovou podporu často nemají. Je otázka, zda je to vždy dobré, protože někteří držitelé invalidních důchodů nikdy nebudou pracovat, i když by mohli.
Problém jsou příspěvky na sluchadla. Od devadesátých let až do loňského roku platily pojišťovny dospělým maximálně pět tisíc sto korun na jedno sluchadlo. Od letošního roku se příspěvek zvýšil na 7000. Děti do 18. let mají nárok na 2x deset tisíc na dvě sluchadla, vždy jednou za pět let. I my dospělí máme samozřejmě dvě uši a potřebujeme sluchadla dvě. Jenže kvalitní sluchadlo stojí až 25 tisíc. Ano, můžete si koupit levnější, ale dražší jsou kvalitnější. A pokud vaše dítě neslyší, tak mu chcete dopřát to nejlepší. Takže koupíte dítěti dvě sluchadla celkem za 50 tisíc a příspěvek je jen dvacet. Dospělý dostane jen sedm, takže 43 000 si doplatí sám. V tom jsme skutečně pozadu, to i na Slovensku mají příspěvky vyšší a na dvě sluchadla.
Roušky komplikují neslyšícím komunikaci
Jak vlastně zvládáte pandemii koronaviru?
Ve chvíli, kdy začnou platit roušky, tak je to katastrofa, zejména co se týče komunikace. Pro mě osobně je to velký náraz, já jsem zvyklá komunikovat hlavně odezíráním, musím nyní neustále říkat, že neslyším. Na druhou stranu většina lidí reaguje ochotně, dokonce si roušku i sundají.
Vy nemáte výjimku?
Nemáme. Měli jsme jen stanovisko od úřadu vlády, že můžeme mít štíty, ale v oficiálních pokynech to nebylo. Pak se ale objevily zprávy, že štíty jsou nedostačující. Tady ve Svazu nyní používáme hlavně štíty. Co se týče roušek, tak my ji mít můžeme, potřebujeme ale, aby ji neměli ti, co na nás mluví.
A jak se dostanou informace o nařízeních vlády k sluchově postiženým, kteří znají pouze znakový jazyk?
Pokud je někdo nedoslýchavý nebo později ohluchlý a používá češtinu, je ve výhodě, informace si přečte. Někteří neslyšící ale ovládají jen znakový jazyk a čeština je pro ně vlastně cizí jazyk. My zde na Svazu sledujeme zprávy, máme tlumočníky, snažíme se nařízení překládat co nejrychleji, ale samozřejmě to chvíli trvá. Pokud něco začalo platit ze dne na den, tak jsme samozřejmě nějaké zpoždění v informování nabrali.
Tlumočníci do znakového jazyka chybí
Mluvila jste o tlumočnících. Jak ti vlastně fungují?
Pokud jde neslyšící, který je uživatelem znakového jazyka, např. na úřad nebo k lékaři, měl by chodit s tlumočníkem. Pokud jdete na odběry, tak tam samozřejmě není tlumočník třeba, ale pokud se řeší něco složitějšího, měli byste si objednat tlumočníka. Řešili jsme případ neslyšícího, co chodil rok k lékaři a byl v domnění, že to není vážné. O tlumočníka nežádal, myslel si, že ho stejně nedostane, protože je jich málo. Když ho pak jednou, vlastně náhodou, s sebou měl, dozvěděl se, že se léčí s rakovinou a ani o tom neví. To je samozřejmě ale extrém.
Předpokládám, že tlumočníků je málo.
Ano a počet se nedaří zvyšovat. Sice se otevřela vyšší odborná škola v Hradci Králové a otevírá se obor na Masarykově univerzitě, ale ta práce je velmi těžká. V Hradci nastoupilo do prvního ročníku 20 lidí, absolvovali nakonec asi tři. Ani nevím, zda šli všichni do praxe.
Nové nařízení zpřístupní informace na webech státních institucí
Od 23. září 2020 se na všechny subjekty státní správy a samosprávy vztahuje povinnost opatřit videa a zvukové soubory na svých internetových stránkách titulky. O jaké nařízení se jedná a co to pro vás znamená?
Je to nařízení o tom, že všechny státní instituce, ministerstva, úřady, patří sem i podle mého názoru i veřejné školy, by měly mít přístupné informace na svých webových stránkách. To znamená, že by se k nim měli dostat nevidomí a neslyšící. Pokud je tam video, tak by mělo být opatřeno titulky, ideálně by mělo být přeloženo do znakového jazyka. Pro nás to znamená zpřístupnění informací ve veřejném sektoru.
Ono to částečně funguje, ale ideální to není a toto nařízení znamená určitou vymahatelnost, kterou jsme dosud neměli.
Jsou na to úřady vůbec připravené?
Úřady na to moc připravené nejsou a ministerstva, která by měla jít příkladem, jako ministerstvo práce a sociálních věcí nebo ministerstvo zdravotnictví, tak ty nic takového na webu nemají. Věřím, že na tom pracují, ale přístupné to zatím není.
Co byste poradila lidem, kteří se setkají se sluchově postiženým?
Aby se nebáli s ním komunikovat. Pokud vám někdo řekne, že neslyší, tak se snažte domluvit. Začněte více artikulovat, mluvit pomaleji a nekřičte, to je velmi častý mýtus. Nejhorší je, když z komunikace utečete.
Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR letos v květnu oslavil 30 let od svého založení. Při té příležitosti vydal knihu třiceti příběhů lidí se sluchovým handicapem autorky Veroniky Cézové, tiskové mluvčí SNN ČR, s názvem Jsem jedno ucho 2020.
Témata:
Související
