9°C
Česká republika je vyhlášená pivní kulturou. Snad v každé druhé či třetí vesnici nebo v městečku působil během sáhodlouhé historie nějaký ten pivovar. V Kytíně, vesnici nedaleko Mníšku pod Brdy v okrese Praha-západ, jeden takový působí od roku 2017. Založil jej Michalův tatínek a to z celkem prozaických důvodů. „Nebyl spokojený s tím, jaké pivo bylo k dostání v supermarketech,“ vysvětluje Michal.
„Byl to dlouho jeho sen, zrovna jako je to sen asi každého chlapa v Čechách, mít vlastní pivovar.“ Do určité míry to byl i sen Michala mladšího, rodáka z pražských Stodůlek, který je jinak vystudovaným právníkem. Jakmile ale došlo na lámání chleba, jal se spolu se svou mladší sestrou Terezou Štencarovou (27) svému otci s vedením pivovaru pomoct.
Místo muzea restaurace a pivovar
Původní myšlenka prý byla taková, že by Michal Pomahač starší (59) v Kytíně, ve kterém rodina Pomahačů žije od 19. století, postavil muzeum starodávných artefaktů, k němuž by byl přidružen i pivovar, aby muzeum živil. Do zřízení pivovaru se pustili skutečně zgruntu. Ač se na první pohled stavení jeví starodávně, jako vystřižené z 19. století, jedná se o novostavbu. „Dříve na tomto místě v rámci JZD stála nějaká čerpací stanice. Jinak nic. Pivovar tak vznikl v podstatě na zelené louce,“ říká Michal ke stavbě, která je nepřehlédnutelnou dominantou návsi.
„Zatímco muzeum je stále tak trochu v nedohlednu, pivovar s restaurací už fungují,“ těší jej. Na druhou stranu, ačkoliv je pivovar novostavba, jeho vybavení a dekorace interiérů už nějaká ta léta čítají. „Tátovi se staré věci líbí, takže ta výzdoba je skutečně autentická, prvorepubliková, aby ladila s vzezřením pivovaru,“ dodává. Řeč je o různých kusech nábytku, obrazech, hodinách atd.
Sklep v patře? Žádný problém
„Nejsou to žádné imitace, skutečně jde o objekty staré desítky let, které táta porůznu sháněl.“ Například trámy a cihly, kterými je pivovar obložený, pochází ze staré rozpadlé sladovny, která stávala nedaleko Kytína. A nejen tím je pivovar pozoruhodný. Třeba takový sklep by člověk normálně očekával pod zemí. Ne tak v Kytíně, kde jsou ležácké tanky umístěné do proskleného patra. Netřeba dodávat, že je to ryze praktické – přes den se výrazně ušetří za elektřinu z osvětlení.
Cestou hořké tradice
Milovníky piva ale více než výzdoba či vybavení bude zajímat to, jak zde místní produkce chutná a kdo za ni zodpovídá. Je snad také stylizovaná do chutí prvorepublikových gurmánů? „Kdyby nám někdo poradil, jak chutnalo pivo za první republiky, možná bychom se tak zařídili,“ usmívá se Michal. „Je ale pravda, že se snažíme jít konzervativní cestou, takže vaříme ležáky plzeňského typu. Naše pivo je proto tradičnější. Žádnou exotiku dělat nechceme. Ve zkratce bych to shrnul tak, že vaříme to, co nám chutná.“
Jako chloubu zdejší produkce uvádí kytínskou „desítku“, kterou v pivovaru začali vařit jako vůbec první pivo. Chválí si ji nejen výletníci, kteří mají přes Kytín cestu, ale také odborníci – sládci z jiných pivovarů, kteří měli možnost ten kytínský navštívit. „Když chce sládek ochutnat něco z produkce jiného pivovaru, jako první sáhne většinou po desítce, na které se pozná, zda je dobře nebo špatně uvařená. Naše desítka je výrazně hořká, což nebývá obvyklé. S každým lokem si proto říká o další,“ vysvětluje Michal. Vaří ji, stejně jako jiné druhy piva, Michalův strýc Petr Růžek (52).
Zpátky ke kořenům
Ten se sládkem na prahu dospělosti vyučil, ale dlouhá léta se živil truhlařinou. „Když začal Michal Pomahač starší budovat pivovar, domluvili jsme se, že mu budu dělat sládka,“ svěřil se Petr Růžek, co ho „na stará“ kolena přivedlo zpátky k fochu. „Návrat to nebyl snadný. Netušil jsem, do čeho po všech těch letech jdu, protože po vyučení jsem deset let působil ve Staropramenu, kde nás na proces vaření piva bylo víc, kdežto tady se člověk stará o všechno od a do zet, od objednávání surovin až po expedici.“
Z toho důvodu také nad nabídkou dlouho váhal. „Nechal jsem za sebou úspěšnou kariéru truhláře, abych v podstatě začal odznova s něčím, čím jsem se živil kdysi. A když říkám odznova, tak to tak i myslím, protože mi sice některé vědomosti v hlavě z let studií zůstaly, nicméně hodně jsem si musel po večerech připomenout samostudiem,“ usmívá se.
Od počátku měl možnost mluvit do toho, jaká piva se zde budou vařit. Ostatně spolu s jedním kolegou sestavoval receptury, dnes už za ně zodpovídá sám. „Je to na mé představivosti a zkušenostech. Sám jsem vyrůstal na ležácích a i na návštěvnících pozoruji, že si raději dávají tu klasiku, než modernější cizí piva. Proto se držíme té poctivé české tradice a výrobu zahraniční exotiky přenecháváme jiným,“ uvádí.
Úspěšný omyl
Že se mu v tom daří, dokládají i různá ocenění, která za éry svého působení v Kytíně posbíral. „Ale že bych si na to potrpěl, to ne,“ dodává skromně ke svému úspěchu, kdy se během čtyř let prakticky od píky vypracoval mezi uznávané české sládky. Místy by se proto mohlo zdát, že se mu daří vše, nač sáhne. Mezi návštěvníky je totiž oblíbený i tzv. Dark Helper III 11 Ale, který přitom vůbec neměl hasit vyprahlá hrdla žíznivců. „Povedlo se nám jej uvařit vesměs omylem,“ vrací se ke slovu Michal Pomahač.
„Připravovali jsme světlé pivo podle receptury, ale jeden z našich pomocníků omylem našrotoval jiný slad, který pro tuto várku piva připravil. Když Petr ráno v šest hodin přišel do pivovaru a začal vařit, tak tu záměnu neprohlédl a pivo začal normálně vařit. Byli jsme všichni dost překvapení, když z původně plánovaného světlého piva vzešla tmavá jedenáctka,“ uvádí jednatel, jehož poangličtěné jméno zdejší piva nesou - čili Helper. „Uchytilo se, od té doby jsme ho navařili už několikrát.“
Koronavirová krize
Do širšího povědomí vešel pivovar Kytín loni zjara kvůli koronaviru. Michalovi a jho sestře se tehdy začal v hlavě klubat nápad co dělat, aby se pivovary nemusely zbavovat svých navařených zásob vyléváním do kanálů či jinou likvidací. Vláda totiž v důsledku koronavirových opatření začala uzavírat restaurace, hospody, hostince, a pivovary tak přišly o svůj pravidelný odbyt nachmelených produktů.
„Byl to najednou obrovský problém, kdy se člověk třeba ve dvě ráno po tiskovce vlády dozvěděl, že musí zavřít restauraci, netušil na jak dlouho, a do toho měl navařené zásoby nepasterizovaného piva, které má neměnný životní cyklus,“ vysvětluje. Jeho trvanlivost se individuálně pohybuje v řádu měsíců. „Čím silnější pivo je, tím déle vydrží. Ale jeho kvalita je nejlepší v určité fázi, kdy je čerstvé. Pak jde po pomyslné křivce dolů. Ne že by se nedalo pít, nebo že by se po něm člověku udělalo zle, ale už to zkrátka není ono.“
Lockdown zjara roku 2020 přistihl kytínský pivovar v rozpuku sil. „Měli jsme plný sklep, jednalo se asi o 16 tisíc litrů navařeného piva, se kterým jsme nevěděli, co uděláme. A teď si představte, že v podobné situaci byla v Čechách většina malých pivovarů,“ uvědomil si.
Solidarita formou záchrany
„Chtěli jsme proto zvednout nějakou vlnu solidarity Čechů s pivem, protože minipivovary jsou na zákaznících existenčně závislí. Jejich produkty zpravidla člověk nesežene v supermarketech, na rozdíl od velkých pivovarů. Založili jsme proto platformu Zachraň pivo, kam se malé pivovary mohly hlásit a spotřebitelé si pak na přehledné mapě mohli dohledat, která piva je zaujmou, do jakého pivovaru to mají blízko, nebo zda-li se třeba nenachází nějaký pivovar v místech, kam jedou na výlet. A piva si tam mohli objednat,“ vysvětluje Michal princip projektu.
Vlnu solidarity se opravdu vzedmout podařilo. Češi skrze platformu začali piva skupovat jako diví. Z původně devíti pivovarů, které se do projektu zapojili, jich je dnes 356. „Objednávek šlo přes nás tisíce. Podle Jana Šuráně, předsedy Českomoravského svazu pivovarů se za loňské jaro touto cestou podařilo prodat piv za 200 milionů korun, což jsou miliony a miliony vypitých litrů.“
„Je to samozřejmě hrubý odhad, který vychází z objednávek na internetu skrze tu platformu. Kolik lidí si na mapě nějaký pivovar vyhledalo a navštívilo jej osobně bez objednávky, se asi nedopočítáme. Mělo to každopádně přesah i do turistiky, protože nám lidé psali, že si podle naší mapy plánují i výlety. Čísla budou samozřejmě vyšší,“ těší jej.
Ve jménu rodinné tradice
Nutno podotknout, že z piv prodaných v jiných pivovarech neměl Michal Pomahač ani korunu. Celá iniciativa vzešla čistě ze solidárních pohnutek, a měla pomoci jak jemu, tak i ostatním, čímž dostál svému jménu, a jak již bylo řečeno, i rodinné tradici. Na přelomu 19. a 20. století se totiž do Kytína přistěhoval jeho předek Josef Pomahač, který coby zedník pomohl vyrůst mnoha zdejším stavením, než musel narukovat do první světové války, ze které se už domů nevrátil.
„Jak jsem zmiňoval, že jsme ve sklepě měli 16 tisíc litrů navařeného piva, tak byly díky projektu za tři týdny pryč,“ vykládá s tím, že jeho pivovaru projekt nepomohl jen „vyprázdnit“ sudy. S pivovarem Kytín se totiž díky němu seznámili lidé napříč celými Čechy i Slovenskem, jejichž minipivovary se do projektu také zapojily. Ne všechny minipivovary přitom koronavirovou krizi přestály, nebo přestojí. „Vím, že některé mají existenční potíže. Přerušily činnost, zaznamenal jsem, že jiné už jsou na prodej. Ono je to dáno tím, že kompenzační programy vlády v zásadě nefungují,“ mrzí Michala.
Konec piva v Čechách?
Že by ale koronavirus obecně ohrožoval produkci a pití piva v Čechách, si Michal nemyslí, byť se podle průzkumu agentury Focus pro vinařský fond ukázalo, že lidé za poslední rok začali více holdovat vínu. „Pivovarnictví je řemeslo s obrovskou českou tradicí. Tím spíše u minipivovarů, kteří na rozdíl od těch velkých průmyslových pivovarů na tu tradici tím spíše navazují. I když pivovarnictví koronavirus trošku decimuje, nedovedu si představit, že by Češi přestali pít pivo.“ Jen za loňský rok ho v Kytíně navařili a vyili 1 200 hektolitrů.
A jak se sám Michal staví k vaření piva? „Rád se ho napiji, ale že bych si ho uvařil? To by bylo nebezpečné,“ obává se s úsměvem následků. „Jsem rád, když mi sládek navaří nějaké dobré pivo, než abych se já prezentoval takovým, které by se nedalo pít. Ač jsem fanoušek piva, je to riziko, které si rád odepřu,“ uzavírá.
