9°C
Je pět hodin ráno a salva z 33 děl ohlašuje začátek popravy. Na Staroměstském náměstí je plno rozrušených diváků, davy hlídá armáda. Popravuje se v kleku bez špalku. Kat Jan Mydlář je pod tlakem, protože když by hlava nespadla na první máchnutí, byl by propuštěn. První jdou pod čepel tři šlechtici. Před stětím se ještě mohou pomodlit po svém, protože Jan Mydlář je také kališník a dovoluje jim to. Následuje sedm rytířů.
Po rytířích se jde na měšťany. Jedním z nich se stává také Tobiáš Štefek z Koloděj. Ten se narodil v Náchodě neznámo kdy. Vychovával šlechtické děti, poté se stal panským úředníkem a regentem všech panství Smiřických. Shromáždil rozsáhlý majetek a roku 1612 získal v Praze na Novém Městě pražském městské právo. Zvolili ho jako defenzora konzistoře a pražské univerzity. O hlavu přišel 21. června na Staroměstském náměstí za to, že byl jedním ze 30 členů direktoria během stavovského povstání.
Po jeho popravě rodina přišla o všechno. „Veškerý majetek byl zkonfiskován. Museli opustit Prahu. Stěhovali se a stěhovali po celá staletí. Tam je nestrpěli, jinde je nestrpěli. Nakonec se dostali na Těšínsko, kde získali souhlas, že tam budou moci vyznávat své náboženství,“ vypravuje příběh svého rodu Emil Macura, jeden z mnoha potomků Tobiáše Štefka z Koloděj, kterému strýc zanechal ověřený rodokmen pojící ho právě se jménem jednoho z popravených pánů. Podobný osud potkal více rodů.
Zničené vzácné dědictví
Hlavním problémem byla podle něj jejich víra, byli to prý silně věřící evangelíci - a to se u katolických Habsburků ani jejich spojenců neodpouštělo. Tím, jak se jeho předci neustále stěhovali, po nich zbyl jen dědičný kancionál – soubor duchovních písní určených pro křesťanskou bohoslužbu.
„Kancionál byla asi taková poslední hmatatelná věc, která nám z historie zůstala. Protože pro předky bylo rozhodující při stěhování přežít. To znamená uživit se, vyspat se a být zdráv,“ vysvětluje Macura. A protože dávali přednost důležitějším věcem, bez mnoha zbytečných předmětů se obešli. Z knihy plné duchovních písní se prý učili a vzdělávali ještě Emilovi strýčkové. Poté však prý kniha bohužel shořela spolu s dalšími věcmi při požáru fary v Českém Těšíně.
Armáda i koncentrační tábor
Když se v rodině sejdou, je to pro ně velká slavnost, udržují prý hezké vztahy. Sám pan Emil pochází z pěti dětí. „Taková jedna zajímavost z naší rodiny je, že starší z bratrů Jenda byl za války zavřený za odbojovou činnost. A druhý bratr Ruda začal s příchodem Němců chodit do německé školy. Za dva roky mu bylo 17 let a dostal povolávací rozkaz do německé armády. Takže jeden sloužil v německé armádě, druhý trpěl v německém koncentráku,“ popsal Blesku pamětník Emil osudy dalších potomků Tobiáše Štefka.
„V té době to bylo velice složité. Málokdo to v dnešní době může pochopit.“ Válku naštěstí oba Emilovi bratři přežili. Rudu prý Emil potkal náhodou na ulici, když šel nakoupit. „On šel proti mně, přešel jsem na druhou stranu, zavolal na mě, a tak jsme se shledali,“ popisuje vzpomínku pamětník.
Druhý bratr Jenda vážil při návratu z koncentračního tábora pouze 45 kilogramů. „V táborech byly nemoci, kvůli kterým umíralo mnoho lidí. Ale moc lidí také zemřelo, když přišli osvoboditelé. Začali dávat vězňům sádlo a další jídlo. Jejich tělo to nezvládlo. Můj bratr si vzal pouze chleba a vodu a říkal, že možná přežil právě díky tomu,“ vzpomíná Emil. Na svého slavného předka je náležitě pyšný. „Pro mě je vynikající, že znám takové předky z historie. Jsem na to hrdý,“ dodává na závěr.
Unikli smrti
Na Staroměstském náměstí bylo 21. června 1621 usmrceno včetně Tobiáše Štefka z Koloděj celkem 27 českých pánů. I přesto, že se jim říká „čeští“, bylo mezi nimi ve skutečnosti pět Němců. Popravených však mělo být celkem 30. Tři páni unikli smrti na popravišti. Prvním byl Pavel Kavka z Říčan, který si svou prořízlou pusou vydobyl „pouze“ doživotní vězení na hradě Zbiroh.
Jan Teodor Sixt z Ottersdorfu už klečel u nohou kata Mydláře, připraven na smrt, když v tom ho zachránili jeho synovci, bratři Platejsové, se zprávou od prokurátora Karla I. z Lichtenštejna o pozastavení exekuce. Strýce odvedli zpátky do vězení. Poslední ze třetice, Martin Fruwein z Podolí, se měl 7. června před mučením zachránit skokem z Bílé věže na Hradčanech. Cestou k výslechu požádal o návštěvu toalety, protáhl se vikýřem a spadl do Jeleního příkopu, kde na následky pádu zemřel. Popravě sice unikl, i tak bylo jeho tělo na náměstí rozčvrceno.
