Igore, co všechno sbíráte?

„Je toho dost. Ale není to žádná katalogizovaná sbírka! Jde o předměty volně nanošené do domu a na zahrádku. Beru to tak, že mi konkrétní věc připomene situaci, ve které jsem tenkrát byl.“

Například?

„Nedávno jsme točili seriál Duch kdesi ve slévárně za Berounem. Strašlivý a špinavý prostředí, opuštěná budova. Byl tam se mnou kaskadér, který za mě padal do krabic, střílelo se… Nebylo to příjemný prostředí. Ale odnesl jsem si takovou pěknou konvičku, olejničku, a umístil ji na zahrádku. A žena (herečka Antonie Talacková - pozn. red.) říkala: Kdes to zase vzal? No kde, točil jsem ve slévárně!“ (usmívá se)

Prý máte ve sbírce i německou nacistickou helmu.

„Tu mi věnoval jeden známý z jižní Moravy. Z brněnského období mám kamaráda kousek od Kyjova, čas od času jsem za ním jezdil a navštěvoval místní sklípky. Jeden ze »sklípkařů« mě provázel stodolou, půdou a vzal do ruky prostřílenou helmu. Díval jsem se zálibně na ni a on: Chceš ju? A já na to: Chcu! Tak mi ji dal.“

A tak jste ji vzal do Prahy.

„Cesta s ní byla zajímavá. Protože nešla nikam dát, tak jsem ji z Kyjova vezl přes Hodonín, Brno až do Prahy vlakem. Vystoupil jsem na hlavním nádraží a jeden pán mi říká: To jste vykopal? Ne, to jsem dostal od kamaráda! A on: To je drahý, za to byste dostal i čtyři tisíce! No to si radši nechám tu helmu, řekl jsem si.“

Ještě něco shromažďujete?

„Už několik let se zabývám sbíráním vojenských medailí. Funguje to tak, že si jednu koupím a na tři týdny mě to »ukojí«, ale pak mám zase cukání. Kousek od vinohradského divadla je obchod… Já, když na mě přijde »záchvat«, jdu tam a koupím si medaili. Ale pohybuju se v té levnější úrovni, to je tak šest až osm set korun za jednu. Jsou i dražší.“

Máte nějaký suvenýr i z natáčení Osady?

„Ne, tam jsem naopak věnoval! Do naší chatičky jsem dal plakát zesnulého country zpěváka Mirka Hoffmanna. Byl jsem country hudbou velmi formován a v době, kdy byl Mirek členem skupiny Zelenáči, jsem jejich písničky hodně poslouchal. Sbírám toho dost. Ale výhoda je, že mám ještě rodný dům v Olomouci. Chvilku mi trvalo, než jsem ho vyčistil a zbavil se věcí po rodičích, ale teď je tam hodně místa, takže tam mám takový muzeum.“

Jste z Olomouce, studoval jste v Brně, v Osadě hrajete Moraváka… Hezky se to propojuje.

„Byli jsme tu jako manželé obsazeni s Evou Leinweberovou. Myslím si, že náhodně, ale dobře. Ona je z Prostějova, já z Olomouce a hrajeme rodinu ze Znojma. Někdo je v Osadě kovboj, někdo žid a někdo Moravák. A to jsme my. Ten seriál jsem dělal rád. V podobné osadě jsem totiž strávil dětství.“

Povídejte, kde?

„Na úpatí Nízkého Jeseníku je místo, které se jmenuje Hrubá Voda. Tam si koupil chatu můj otec. Ale my jsme se spolu v životě tak nějak minuli. On byl starší, když jsem se narodil. Vlastně oba rodiče. Když mě počali, tak mu bylo čtyřiačtyřicet a mamince třiatřicet. Dnes se na to díváme jinak, ale tehdy to bylo hodně. Ale já se narodit už neměl, byl jsem náhradník.“

Jak to?

„Starší bratr Petr zemřel v roce 1965 a já se narodil v roce 1966. Už jsem neměl být. Jeho fotka visela v každé místnosti, ale doma se o něm nemluvilo. Až o hodně let později jsem se dozvěděl, že zemřel v devíti letech na rakovinu, kterou bohužel máme v rodině. No a táta, jak byl starší, brzy odešel do důchodu a odstěhoval se z Olomouce na chatu, kam jsme s maminkou vlakem jezdili každý pátek a v neděli jsme se vraceli.“

Říkal jste ale, že jste se s tátou v životě trochu minuli.

„Můj otec byl mrzout a suchar. Vzpomínám si, že vždycky, když jsme přicházeli do osady z nádraží, jsem nešel za ním, ale za panem Sedlákem, který bydlel o pět chat dál. Ten mě bavil. Byl vtipný, hrál na mandolínu, byl to starý tramp. Jak žil, tak i odešel - sedl si na sluníčko na lavičku a umřel. Otec byl pravý opak, taky umíral mnohem horším způsobem. Ale asi mu tenkrát bylo líto, že jsem nechodil nejdřív za ním.“

Vypadá to, že k chataření máte blízko.

„Před třinácti lety jsem vyženil chalupu na Českolipsku. Krásnou roubenku, kterou si vypiplal tchán. Ale stará se o ni moje žena. Já tam maximálně posekám trávu. A ona to pak po mně musí předělat, protože to posekám blbě. Zvládá i další práce. Třeba nedávno spravovala okap. Já jsem byl dole a díval jsem se na ni, kdyby padala, že bych ji zachytil.“ (usmívá se)

Mluvili jsme o vaší sběratelské vášni. Kde se vzala vaše záliba v historii?

„Provází mě pořád, mám ji rád už od dětství. I když můj děda mě spíš vedl k přírodě. Hojně jsem s ním navštěvoval zoologické zahrady, vodil mě do lesa… Proto jsem taky vystudoval střední zemědělskou školu a chtěl být hajný. To, že jsem se pak vrtnul jiným směrem, byla spíš náhoda. Po JAMU jsem moc netoužil, ale protože mě vzali napoprvé, tak jsem ji s odřenýma ušima dostudoval. V květnu 1989 jsem státnicoval z marxismu-leninismu.“

A nastoupil do brněnské Mahenovy činohry.

„To bylo moje nejzásadnější období! Tak krásné role jako tam jsem už neměl. Nikdy nezapomenu na roli Tomáše Becketa ve stejnojmenné hře. Tam jsme hráli hlavní dvojici s Martinem Havelkou. Jeho nedávný odchod byl pro mě velmi osobní. Točili jsme ještě spolu pro Českou televizi seriál Zrádci, a když jsme se potkali za Chomutovem, tak jsme si, protože jsme se dlouho neviděli, padli do noty.“

Co jste rozebírali?

„Zdraví. V té době jsem měl nějaké problémy a on taky, a tak jsme se vzájemně svěřovali. Já jsem se pak, po jistých vyšetřeních, dozvěděl, že jsem v pořádku, nicméně on bohužel nebyl. Ještě dotočil, ale já pak slyšel tu smutnou zprávu. Byli jsme na sebe napojení a dost mě to zasáhlo. Tomáš Becket bylo krásné představení, výjimečné. Martin byl král a já arcibiskup.“

Podobnou roli, duchovního, jste si zahrál v Marii Terezii.

„To byl zase papežský nuncius. Hrál jsem ve druhém pokračování a bylo to zvláštní. Neumím jazyky. Jak jsem produkt totalitní doby, umím špatně rusky, ale ani anglicky, ani německy. Tam byla obsazena řada cizích herců a každý mluvil svou řečí. A abychom věděli, kdy začít mluvit, bylo potřeba se s kolegou domluvit na nějakém signálu, který byl nonverbální. To nebylo úplně jednoduchý.“

Ale zvládl jste to.

„Musel jsem. Ve třetím pokračování, které se točilo nedávno ve Valticích, jsem ale měl velký problém, protože jsem byl nucen mluvit latinsky. Učil jsem se to velmi poctivě. Samozřejmě jsem se to snažil obejít a navrhoval jsem, abych ji mohl načíst mimo obraz, protože latina nebyla úplně jednoduchá. Pak jsem ji stejně musel opravit na postsynchronech.“

Nedávno jste se objevil v další historické roli, jako Rembrandt ve filmu o Komenském.

„To byl hlavně krásný návrat do Brna! Odjel jsem tam na pět dní a s Lojzou Švehlíkem, se kterým jsem v Národním divadle začínal - on byl tehdy popelář Doolittle a já profesor Higgins v Pygmalionu - a teď jsme se potkali v brněnském studiu. Bylo to radostné setkání. Já ho obdivoval, že ve svých osmdesáti letech dokázal do hlavy dostat tolik teologických a filozofických textů. Přiznám se ale, že původně jsem o Rembrandtovi moc nevěděl.“

VIDEO: Igor Bareš na pohřbu Šafránkové (†68): Fascinovala mě její souhra s Abrhámem.

Video
Video se připravuje ...

Igor Bareš na pohřbu Šafránkové (†68): Fascinovala mě její souhra s Abrhámem. David Turek

Ale připravil jste se.

„Mám vždycky velkou radost, když dostanu nabídku a musím si k ní něco nastudovat nebo načíst. A protože jsem o Rembrandtovi měl něco v knihovně, tak jsem po tom sáhnul. Zjistil jsem, že s Komenským byli docela propojeni, v Amsterdamu bydleli v jedné ulici. A taky to, že mu umřelo hodně dětí. Tehdy jsem si vzpomněl na smrt mého bratra a uvědomil si, jaká to pro rodiče musí být rána - pochovat vlastní děti.“

Sám jste tátou malých dětí, jdou vaším směrem?

„Tonička má ambice vydat se po stopách rodičů. Bude jí jedenáct, je v páté třídě. Teď zaznamenala nějaké úspěchy v Dismanově rozhlasovém dětském souboru, s maminkou hraje v pardubickém divadle v představení Žítkovské bohyně.“

Máte z toho radost?

„Ne. Nejsou to úplně šťastný životy. Mladší Lojza chce zatím být učitelem výtvarky nebo sládkem v pivovaru. Na to nevím, jak přišel. (usmívá se) Ale ještě má čas. Je mu sedm a nastoupil do druhé třídy.“

Co vás kromě dětí ještě dokáže potěšit?

„To zase souvisí s mou zálibou v historii. Mám vždycky radost, když se mi podaří něco dobrého prosadit. Jednou jsem takto koukal do knihovny a říkal jsem si: Co já bych tak komu vnutil? A uviděl jsem celé dílo Vladimíra Körnera. Tak mě napadlo, jestli by nešlo dát do audiopodoby, protože audioknih jsem v poslední době natočil hodně.“

A povedlo se?

„Ano. První ze tří, Zánik samoty Berhof, už asi před třemi měsíci vyšla. K tomu titulu mám hodně blízko, hostoval jsem v něm v šumperském divadle. Je trošku dobrodružný, ale má i filozofický přesah. Hlavně není dlouhý. Mě audioknihy v délce osmnáct hodin lehce děsí, ale toto dílo se vešlo do pěti. Byl už natočen i druhý titul Život za podpis a třetím by měla být Psí kůže.“

Co na to říkal autor, slyšel už audioknihu?

„Telefonoval mi, když si poslechl tu první z nich, a říkal, že je to snad ještě lepší než film. To mě potěšilo. Mimochodem, já jsem se poprvé s dílem Vladimíra Körnera potkal ve filmu, a to v roli, se kterou jsem se od té doby nesetkal a snad ani nesetkám.“

Jaká to byla?

„Politická krysa, sexuální deviant. Onanie u plynové komory, kde umírají nahé ženy, to si vyzkoušet se herci hned tak nepodaří!“ (úsměv)

Manželka z branže

Igor Bareš je už třináct let ženatý s hereckou kolegyní Antonií Talackovou, se kterou se potkali už v Brně. „Z mé strany je to spokojené manželství,“ chválí si Igor s tím, že si vybral dobře. Manželka vše obstará a rodinu odveze - herec totiž nemá řidičák. Spolu mají dvě děti - Toničku a Lojzíka. Z předchozího vztahu má Igor dnes už dospělou dceru Sonju. S Brnem má spojeno nejen nejkrásnější období a setkání s manželkou, ale i Crohnovu chorobu, která u něj propukla při zkouškách Hamleta. Naštěstí se ji daří zvládat a v rámci možností držet pod kontrolou.

Hrabě, soudce, premiér

Není pochyb o tom, že Igor Bareš je zajímavý typ, hodí se do současných věcí i do historických, kterých má za sebou daleko víc. „Zmínil bych hraný dokument Martin Fruwein, který natočil pan režisér Křístek a byl o pražské defenestraci. Tam vznikly moje vousy, přestal jsem se holit. Hrál jsem Slavatu, což byl jeden z těch vyhozených,“ říká.

V seriálu České století si zase zahrál hraběte Františka Thuna. Jeho rejstřík je ale široký, diváci si jej pamatují jako plachého Harryho z Pojišťovny štěstí, nezapomenutelné jsou i jeho postavy vyšetřovatelů či soudců. A ve filmu Muži v říji si zahrál dokonce premiéra České republiky!

VIDEO: Igor Bareš na pohřbu Wabiho Daňka (†70): Ostrá kritika a politický skandál!

Video
Video se připravuje ...

Igor Bareš na pohřbu Wabiho Daňka (†70): Ostrá kritika a politický skandál! David Turek, Jan Jedlička

Fotogalerie
37 fotografií