21°C
Bráníte se označení sběratel. Proč?
Já jsem k tomu sběrateli opatrný, já jsem spíš shromažďovatel. Vím, jak vypadají skuteční sběratelé, a já jsem spíš magor, který toho má hodně.
Dobře, tedy shromažďoval jste televize, hodinky, boty...
Já mám pocit, že to celé vytváří jeden vesmír, ty věci jsou navzájem propojené, je to můj svět a já tím proplouvám. To je to, proč jsem říkal, že nejsem sběratel, ten má většinou jedno téma, to má nastudované a je v něm dobrý. Já tak přeskakuju od věci k věci, přesto mám pocit, že to dohromady tvoří celek. Knížky, ty trvají, ty monografie sbírám dlouho.
Kolik knih máte, víte to?
Já to počítal před pěti lety, ale nepamatuji si čísla, myslím, že to bylo asi 1400 svazků, ale zvážil jsem je s kamarády a vážily 875 kg, takže teď mám, odhaduju, asi tunu knih.
To se těžko přemisťuje, proto se stěhujete jen v rámci poschodí jednoho domu?
Já se narodil na Václaváku, jsem ultra Pražák, když mi byly čtyři, tak jsme se přestěhovali do tohoto bytu, kde teď jsme, v osmnácti jsem se stěhoval do bytu o patro výš a před dvanácti lety jsem se sem vrátil, rodiče se stěhovali nahoru do půdního bytu. Shodili jsme jednu příčku a je možné tu žít s rodinou, zároveň to tady může fungovat jako ateliér.
Rekonstruoval jste s tátou. Měli jste dva mužské názory, nechyběl vám někdy ženský pohled?
No on nám nechyběl, kdyby ano, tak se o něj postaráme. My si oba držíme ten svůj postoj, takže to je těžký, ale třeba u Vyžlovky, to je naše bývalá chata, ze které jsme udělali letní byt, tak tam už jsem s Radkou konzultoval. Takže jsem se některých chyb, jako je třeba bílá dlažba v kuchyni, snažil vyvarovat. Ale ten ženský prvek by některé věci tady vyřešil, ale některé by zase potlačil, mně je tady dobře. Jasně, jsou tu skvrny od kafe na bílé podlaze, ale já s tím umím žít.
Hodily by se vám další stěny, zdá se, že už se to sem všechno nevejde.
Jojo, ty bych potřeboval, ale tohle všechno je můj pokus o to, žít v kultivovaném prostředí, které člověka motivuje k tomu, něco dělat. Nechci si vystavovat svoje fotky, ale to, co mě baví. A mám pocit, že kolem je tolik krásného ve všech možných směrech, ať jsou to fotografie mých kolegů, obrazy kamarádů, zajímavé tenisky, repráky, židle – vědomě přemýšlím o tom, čím se obklopím, protože mám pocit, že to člověka někam posouvá. Současně se snažím, aby tím, jak ty věci přibývají, tak aby ubývaly ty, které už mě míň baví nebo z nichž jsem částečně vyrostl. Třeba u těch stěn mám pocit, že je to taková analogie s lidmi, kteří mají tetování. Já žádné nemám, protože kdybych si asi jedno dal, tak bych tu za rok seděl celej počmáranej, s modrým krkem a zmrzlinou pod okem. Na Vyžlovce jsem chtěl prázdné stěny, na každé jedna fotka, minimalismus.
Jak dlouho vám to vydrželo?
Asi týden. Mě pak vždycky popadne nějaký amok, klidně v jedenáct večer, v trenýrkách, v puse tři hřebíky a začnu to tam mlátit, přidávat a převěšovat. Zjistil jsem, že ty bílý stěny prostě neumím.
Ale vystavených malých televizí už u vás ubylo.
Televize, ty jsem sbíral, když přišla digitalizace, pro lidi ty staré ztratily cenu, věděli, že mě to baví, a já měl najednou 88 černobílých televizí, většina je už dole ve sklepě.
Jak je to s těmi teniskami, ty i nosíte?
Jo jo, ale mám jich pár, které si archivuju. On ten teniskový svět, když do něj proniknete, je paradoxní v tom, že ty tenisky, některé, strašně rychle nabývají na hodnotě. Záměrně jich dělají málo a vy, když se k nim dostanete, tak je třeba koupíte za dva tisíce a ten samý den je prodáte za deset. Je důležité umět se k nim dostat, což se člověk po nějaké době naučí. Mám archiv tak čtyřiceti krabic, tenisky, které jsem nikdy neměl na sobě, a vím, že kdybych je za pár let prodal, tak na nich asi něco vydělám. Ale nemám to zatím v plánu.
Je tu informační tabule se stanicemi metra, svítící písmenka – to nejsou běžné interiérové dekorace.
Písmena se sem dostávají různě, něco je z letenského bazaru, který patří mému kamarádovi, něco najdu na webu, občas se někdo ozve a nabídne mi nějaká, jsou to prostě písmenka s příběhem. Ta cedule z metra, ta byla na internetovém bazaru, ale ten prodávající prodával něco úplně jiného, jen na té fotce byla vzadu vidět cedule opřená o stodolu. Obecně metro souvisí s graffiti scénou, kterou sleduju a kterou mám rád, ti kluci, kteří z ní vzešli a dnes jsou uznávanými umělci, tak jejich díla tu visí různě po zdech. Ten street zase souvisí s těmi teniskami, s těmi písmeny, pouliční typografie se propisuje do toho díla těch kluků, a to všechno mi dává nějaký smysl.
Obklopujete se designovými kusy nábytku, ty jsou ale většinou nepohodlné. Jak řešíte pohodlí versus design?
Tak, že některé věci beru vědomě jako sochy. Měl jsem tu krásné křeslo od Marca Newsona, které jsem dostal od designéra Honzy Čapka, to je taková plastová šílenost, zelené UFO bláznivé, lidi ani nevědí, že se na to dá sednout. Tak to je přesně ten případ, kdy je to krásný, ale sedět se na tom nedá. Beru to tak, že některý věci můžou být jenom hezký a můžou mi dělat radost. Ale teď jsem objevil kouzlo kancelářských židlí, zrovna teď sedím na ikoně od Hermana Millera, byl jsem zvyklý sedět na gauči a ničilo mi to záda a teď se zpátky učím sedět správně na dobré židli.
Máte nějaký vysněný kousek, který byste vážně chtěl?
Křeslo Lounge Chair od Eamese, to je můj sen. Strašně bych ho chtěl, už jsem na něm i seděl a můj zadek už ví, že je mu souzený, tedy sezený s tímhle křeslem. Ale je to pekelně drahé, možná kvůli němu jednou prodám auto. Nebo si to dám k padesátinám. Dvakrát, jedno na Letnou, jedno na Vyžlovku.
Změnil byste tady něco?
Historicky bych poradil architektům, aby před 100 lety udělali menší předsíně. Tyhle domy měly obrovské předsíně, haly, je to tmavé, nic moc tam člověk nevymyslí, jsou tam nosné stěny, nejde s tím moc dělat. Ubírá to prostor pokojům. Ale naučil jsem se s tím žít. V kuchyni a na záchodě jsou bílé kachlíky, které bych už nejraději vymlátil, s chutí bych udělal nové. Já teď ale trošku řeším, že jak jsme dodělali tu Vyžlovku, tak mám pocit, že tohle pro mě morálně zastaralo. Že si už všímám toho, že tam jsou hezký nový dveře a tyhle jsou oprýskané, jsou tu stará okna, kterými tu táhne… Mám v plánu se tomu pomalu začít věnovat.
Já myslela, že jsme v interiéru, který je hotový, vymazlený, a my jsme v interiéru, který je před rozsáhlou rekonstrukcí.
V podstatě ano, ale ono se to tady tak organicky mění a nikdy to tady nebude hotové. Je to tak trošku koníček, pořád přemýšlím, co by tu šlo udělat jinak.
