8°C
Proč už dvacátou knížku nenapíšete?
„Na Štědrý den jsem byla u syna Adama a ten mi moji devatenáctou knížku moc pochválil. Na Nový rok mne vzal na oběd můj starší syn Marek a v restauraci u svíčkové mi jemně naznačil, že už bych měla s tím psaním přestat. Bylo to od něho kruté. Ale! Přestože si lidé tu knížku hojně kupují, musím uznat, že není dobrá. Já už nemám opravdu o čem psát. Takže – devatenáct knížek stačilo. Jenom nevím, co tedy budu dělat. Režiséři už mi taky nevolají, tak je asi čas jít do hrobu.“
A o čem ta vaše poslední knížka je?
„Jmenuje se Gerbešín a hezouni. Řeč není jen o šatech, ale hlavně o životě a ženských půvabech. Probírám se v ní vzpomínkami na své divadelní i civilní kostýmy, sukně, halenky, boty a klobouky. Zvu čtenáře do časů mistrovské krejčoviny, kdy se šilo na míru u Podolské či v salonu Styl, ale i do skromnějších dob, kdy se šaty dědily a přešívaly. A připojila jsem i memoárovou povídku. A to jsem byla skálopevně přesvědčena, že svou devatenáctou knihu nikdy nenapíšu.“
Z jakého důvodu?
„Před dvěma lety jsem dostala mozkovou mrtvici a ta mě zčásti paralyzovala. Píšu ručně, po té příhodě jsem začala vynechávat písmenka a potom to nejsem schopna, když to někomu diktuju do počítače, po sobě přečíst. Pustila jsem se do toho jenom proto, že jsem si chtěla procvičovat mozek.“
Jak se z herečky Realistického divadla stane spisovatelka?
„Po druhém rozvodu s Vinklářem jsem zůstala ve svých osmačtyřiceti letech na dvě děti sama. Nabídky na role jsem měla minimální, byla jsem na dně. A byl to syn Marek, který mi řekl – piš! A já skutečně začala psát, byla to skvělá terapie. Všechno dřívější trápení, nastřádané smutky a zranění, jako by měly svůj důvod a já ho najednou dokázala zúročit. A moje fejetony se kupodivu líbily a šly na dračku. Pepíkovi se vlastně podařilo udělat z neúspěšné herečky úspěšnou spisovatelku.”
Byla jste vdaná za Miloše Hlavicu, se kterým jste už měla syna Marka, přesto jste zběhla k Vinklářovi. Čím vás tak okouzlil?
„Měl na mě takový vliv jako černý myslivec na Viktorku. On měl schopnost udělat ze všedního dne neděli. Tak strašně jsem mu podlehla, že to doteď nemůžu pochopit. Byla jsem úplně ochrnutá. Podlehla jsem mu naprosto ve všem a opustila svého prvního muže. Zprvu to bylo nádherné, postupem času ale ze mě udělal podváděnou paní domu. Měl tendenci žít životem svobodného člověka. Chodil, kam chtěl a kdy chtěl. Byl pátek a měli jsme jet na chalupu. Já připravená s taškami, děti v pozoru a on se měl vrátit ze zkoušky. Jenže přišel až v neděli večer. Nakonec to doma začalo být neúnosné. Já nemohla nic a on všechno. A nocí, kdy jsem čekala, až se vrátí z pitek nebo postelí jiných žen, bylo stále víc.”
Trápení nakonec vyústilo v kolaps a následnou hospitalizaci na psychiatrii.
„Hubla jsem a chřadla, až jsem měla jenom devětačtyřicet kilo. Vinklář mě úplně zdeptal. Říkala jsem si – kam se poděla ta Ivanka Devátá, kterou jsem kdysi byla? Prostě jsem z minuty na minutu všeho nechala, zaklonila hlavu a začala jsem řvát. To byl tak nádherný pocit! A potom jsem se rozhodla pro rozvod. Byl sice cestou do nejistoty, ale paradoxně i úlevou z napětí a trápení.”
Ovšem jen na čas.
„Jen co jsem si našla novou lásku, Vinklář se rozhodl, že se vrátí.”
Tou novou láskou máte na mysli Ladislava Mrkvičku? Jak jste se dali dohromady?
„S Láďou jsme měli nějaké představení a nějak došlo k tomu, že mi nabídl doprovod domů. Moc se mi líbil, a tak jsem vůbec neprotestovala a pozvala ho na kávu. K ní, jak už to bývá, ale ani nedošlo. A vznikla láska jako trám. Vinklářovi se ale můj nový vztah moc nezamlouval. Pepík žárlil, i když měl ženskou a i když jsme už nebyli svoji. A strašně ho taky štvalo, že si s Láďou velmi dobře rozumí náš společný syn Adam.“
A Vinklář začal Mrkvičkovi vyhrožovat?
„Přesně tak. Jednou se rozzuřený Vinklář rozhodl, že to Mrkvičkovi pěkně vytmaví. Tehdy si ho našel na nějaké bujaré pijatice v hospodě. Opíjeli se spolu tři dny. A i když Láďa přiznal barvu, náramně se oba bavili. V závěru mu ovšem Pepík neopomněl výhrůžně vmést do tváře: Nech Ivanku s Adamem, nebo tě vážně zničím!“
Co na to Mrkvička?
„Ten si z Vinklářových výhrůžek nic moc nedělal, ale otrávilo ho to. Tohle přece nemá zapotřebí, řekl si a začal se rozhlížet jinde. A naštval tak dalšího svého kolegu, tentokrát Rudolfa Jelínka. Ten tehdy randil s Ivanou Kopeckou. A Láďa mu ji přebral a mně oznámil, že mezi námi je konec.“
A s Vinklářem jste si tři roky po rozvodu stoupla podruhé před oltář. Jaké to bylo?
„Ale fajn. Nejlepší na tom byla oslava, kterou jsme měli, jako u první svatby, ve slavný čínský restauraci ve Vodičkově ulici, kde s námi byli i oba synové. S Pepíkem jsme tam často chodili na čínu. On si dával vždycky švejžužu nebo kung-pao, já, protože jsem držela tajli, jenom předkrm jako slepici s pikantní hořčicí nebo vepřový jazyk po pekingsku. Od něj jsem si vždycky jen uždíbla. Tehdy tam nóbl večeře pro dva přišla na 140 kaček. Jeden kuchař z Vodičkovy teď vaří čínu v Zelený zahradě na Vinohradech. A je to mňamka jako před padesáti lety na svatbě. Mají i hovězí šuang-si, tedy Štěstí, které Vinklář miloval. Škoda, že se tý restaurace nedožil. Pepík bědoval, když mu tu čínu ve Vodičkově zrušili. Byl to gurmán.”
Jak dlouho vám vlastně vydrželo druhé manželství s Vinklářem?
„Dva roky, protože si našel milenku v Národním divadle. Dodnes si vyčítám, že jsem kvůli takovému lumpovi opustila manžela i s naším společným dvouletým synem Markem. Dvě manželství s Vinklářem byla skutečně za trest. I když – vzpomínám na něho vlastně s láskou.“
Vydala jste devatenáct knih. Kterou máte nejraději?
„Lázeňskou kúru, protože je podle mě nejlepší, měla jsem strašně moc materiálu. Kvůli kyčlím jsem musela do lázní jezdit každý rok, hlavně do Jáchymova. Největší úspěch měla ale kniha Jak jsem se zbláznila. Za tu jsem dokonce dostala ocenění od Obce spisovatelů. Byly to vzpomínky na psychiatrii u Karlova náměstí, kde jsem strávila dvanáct dní.“
Tam poslal Ladislav Štaidl na léčení i Ivetu Bartošovou.
„A já dokonce viděla, kam ji zavírají. Do takového střeženého kamrlíku, odkud ona pokaždé odešla. Tam byli feťáci, alkoholici, schizofrenici. Jednou mě potkala jedna paní a říkala – já tam taky byla, opravdu věrně jste to popsala! To mi udělalo velkou radost.“
Dvacátá knížka opravdu nebude?
„Bude i nebude. Tedy bude, ale já už ji psát nebudu, protože jsem ji vlastně napsala. Nakladatelství, které mě vydává, chce vydat To nejlepší z Deváté. S tím souhlasím. Budou to takové moje sebrané spisy.“
Ivanka Devátá po mrtvici ochrnula! A Matušková přiznala nového muže
