8°C
Herečka Inna Čurikovová, která zlou sestru Marfušu tak nezapomenutelně ztvárnila, se včera odebrala na věčnost. Dožila se 79 let. „Zemřela v nemocnici po dlouhé nemoci,“ uvedl její divadelní šéf Mark Varšaver. „Sbohem, sestřičko, sbohem Marfušenko,“ může na jejím pohřbu pošeptat Nastěnka Natalia Sedychová (74) spolu s Galinou Borisovovou (72), která hrála dědečka Hříbečka, poslední z žijících hlavních protagonistů kultovní pohádky. Ačkoli Čurikovová je do povědomí diváků zapsána díky roli zlé a šeredné nány, šlo o uznávanou a respektovanou umělkyni s množstvím poct a významných ocenění na kontě. Pohřeb by měl proběhnout v úterý v Divadle Lenkom a na Trojekurovském hřbitově v Moskvě.
Poslední rozhovor s Innou Čurikovovou pro Nedělní Blesk
Jak dlouho maskérům trvalo, než z vás udělali Marfušu?
„Největším problémem pro ně bylo vykouzlit řasy a to, aby ze mě nepadal kostým. Byl to ruský národní kroj – přesněji jeho součást, které se říká sarafán. A ten se musí rozprostírat kolem postavy. Myslím, že jsem jim seděla tak dvě hodiny.“
Ve filmu vám plavání moc nejde. Mám na mysli scénu v rybníčku s husami. Umíte plavat?
„On ten rybníček k plavání určený vůbec nebyl. Byla to spíš taková louže ve Zvenigorodu, a kdyby film nerežíroval pan Rou, vynikající profesionál i člověk, a nepoprosil mě, určitě bych se v něm máchat nenechala. Pak ze mě sundali asi osm pijavic.“
Ze břehu vás při tom sledoval ženich. Kdo to byl?
„To už opravdu nevím. Nejspíš někdo z oblastního divadla, kde režisér Rou velmi vytrvale hledal takové typy lidí, aby odpovídali jeho představám o roli, kterou jim svěřil. I ten můj ženich byl takový.“
Diváci u nás mají v oblibě scénku, kdy louskáte v ústech oříšky. Máte je ještě vůbec ráda?
„Zbožňuji je. Lískové, vlašské, slunečnicová semínka i arašídy. Někdy si myslím, že jsem v jednom ze svých minulých životů musela být veverkou.“
Ale způsob, jak se v Mrazíkovi dostáváte k jejich jádrům, je dost zvláštní. Je v tom nějaký trik?
„Vůbec ne, prostě mě to napadlo. Možná jsem vycítila, že by se Marfuša měla chovat právě takhle. Každopádně režisérovi a všem ve štábu se to líbilo, a tak tam ta scéna, i když ve scénáři původně nebyla, zůstala.“
Jak vzpomínáte na svoji pohádkovou matku, zlou Nastěnčinu macechu?
„Hrála ji Věra Vladimirovna Altajská, výborná žena i herečka. Víte, Marfuša byla moje první filmová role a já byla dost vyplašená a úplně bez zkušeností. Ona se na mě podívala a povídá – já tě naučím hrát. Ta macecha byla ve skutečnosti citlivá a chápající bytost. U nás v Rusku ji zná snad každý, hrála hodně ve filmech s válečnou tematikou a to, jak v jednom z nich ztvárnila matku vojáka zabitého na frontě, dokáže ještě dnes pořádně vzít za srdce.“
A co její filmový manžel? Otec Nastěnky a váš nevlastní tatínek?
„Pavel Pavlenko? To byl člověk s výrazným komediálním talentem. Zazářil například ve filmech Dvanáct křesel nebo Zlaté tele. Dnes je to už ruská filmová klasika. V Mrazíkovi se moc neprojevoval, ale to, jak dokázal zahrát utiskovaného človíčka pod pantoflem, je velmi přesvědčivé.“
Jak se na pohádku Mrazík díváte dnes? Přece jen, natočili ji v roce 1964. „Zmínila jsem, že to byl můj první film a na ten se, stejně jako na první lásku, nikdy nezapomíná.“
Takže zkušenosti s natáčením jste tehdy neměla vůbec žádné?
„Jako školačka jsem chodila na lekce dramatického umění do Institutu Stanislavského. Už jako malé děvčátko jsem byla podle rodičů i učitelů hodně zvídavá a na film a divadlo jsem nedala dopustit. No a v tom institutu jsme se učili například přednes. Četli jsme Čechovovy dopisy z jeho cesty na Sibiř a podobně. Vedli nás herci Stanislavského divadla a bylo to krásné.“
Tam vás objevil režisér Rou?
„Ne, jeho asistentka Naďa. V její pracovní náplni bylo to, čemu se dnes říká lovec talentů. Uviděla mě při četbě i recitaci a pak už mě vedla rovnou k režisérovi. Musela jsem se projít po jevišti, něco zazpívat a pronést a pan Rou potom řekl: „No a máme Marfušu.“
Pod smrkem, kde čekáte na Mrazíka, jste prý místo jablka kousala do cibule. Proč?
„Naše rekvizitářka byla spořivá a šetrná dáma a pořád hledala způsoby, jak státních peněz při natáčení utratit co možná nejméně.“
Dařilo se jí to?
„Ano, i když to někdy bylo na hranici snesitelnosti. Když se natáčela závěrečná scéna, svatební hostina Ivánka a Nastěnky, měly se stoly prohýbat pod jídlem a pitím. Jak to na správné svatbě má být. Jenže hostina se z důvodů, které si už nepamatuji, natáčela asi tři, nebo dokonce čtyři dny. Rekvizitářka tehdy všechny pokrmy, včetně opravdového pečeného selátka, postříkala benzinem. Aby se nikdo ničeho nemohl dotknout, nic nesnědl a všechno bylo k použití i následující den.“
Pořád ještě hrajete v divadle i ve filmech. Můžete tedy porovnávat, jak se točilo tehdy a jak nyní.
„Dnes je všechno rychlejší, odosobněnější, připadá mi, že nikdo nemá na nic čas a všechno se odehrává v neuvěřitelném tempu.“
Natáčení Mrazíka bylo, řekněme, komornější? Pohodlnější?
„Pohodlnější snad ani ne, ale určitě pohodovější.“
V čem?
„Lidé k sobě měli v té době mnohem blíž. Dovedli si vyjít vstříc, uměli i odpočívat po práci. Mrazík se natáčel nedaleko Murmanska, města za polárním kruhem. A my si našli čas společně zajít do restaurace, pobavit se, utužit partu. To dnes často chybí.“
Úmrtí 2022: Kdo ze slavných nás tento rok opustil? Videohub
Perfektní kulisy – domeček na stračí nůžce také chrochotil jako obří straka. Obydlí Mrazíka mělo zajímavý hezký interiér. A ta přírodní scenérie.. Dnes už takové pohádky nejde vytvořit. Doba se změnila a lidé s ní.
