Od chvíle, kdy se lidé začali oblékat, chtěli dobře vypadat. Na pořádný rozmach módy si ale počkali až do středověku, kdy se také krejčovskému řemeslu dostalo uznání. V 13. století, za vlády Lucemburků (1310–1437), získalo v Čechách nejstarší dochovaný cechovní statut. O vzniku krejčovského cechu rozhodla Pražská Městská rada na Starém Městě před 705 lety 18. února 1318. „Ve vrcholném a pozdním středověku se evropské oblečení začalo vyvíjet v to, co dnes považujeme za módu. Střih, tvar, styl a zdobení oděvů se měnily rychleji než v raném středověku,“ připomínají historikové.

Nic moc se nezměnilo. Kdo na to měl, chtěl se oblékat podle poslední módy.
Autor: Medievalists.net

Bylo jich jako máku

Krejčí a švadleny působili v hlavně ve větších městech, kde si u nich nechávali šít střední a vyšší vrstvy obyvatelstva. Chudší lidé či venkované šili doma. Nejvíce se řemeslu dařilo za vlády Karla IV., kdy vznikaly komplikované modely. Mimochodem, do středověkých evropských oděvů přinesly nové vlivy, látky a technologický pokrok křížové výpravy a objevy Marca Pola (1254–1324). Ale zpět do Prahy, kde mezi roky 1344 až 1353 Staré Město pražské obývalo 42 krejčích, k nimž do roku 1393 přibylo téměř sto nových! Mimo talent, šikovnost a hbité prsty využívali i chytáků. Třeba olejování nití včelím voskem. Díky tomu nitě zesílily a méně často se zamotávaly.

Poslední česká princezna: Vyrůstala v Praze a počítalo se s ní na trůn, Ludmila z Poděbrad dožila v Polsku

Dcera Jiřího z Poděbrad, Ludmila, jednu dobu aspirovala i na českou královnu. Tou se nakonec nikdy nestala.

Odpad? Poklad!

Jak uvádí server nationalclothing.org, ke krejčím v té době patřil nečekaně důležitý předmět – koš s textilním odpadem. Zbytky látek (vzácných, neboť veškeré tkaniny byly ručně vyrobeny z přírodních materiálů) se používaly nejen k tvorbě vložek a vycpávek, ale zejména k výrobě doplňků či menších kusů. Sešívaly se do košilek, kabátků a dalších plnohodnotných oděvů.