7°C
Historikové si dodnes lámou hlavu nad tím, kdy přesně se Jan Nepomucký, jenž byl za svého života zvaný Jan z Pomuku, narodil. Jak ale jeho jméno napovídá, rodištěm se mu nepochybně stal právě jihoplzeňský Nepomuk. I když...
Odborníci vytvořili skutečnou podobu sv. Jana Nepomuckého, bronzová busta je vystavená ve Svatojánském muzeu v Nepomuku. Romana Vébrová
Pomuk, nebo Nepomuk?
„Již dlouho před jeho narozením se klášter i vesnice v pramenech nazývaly současně Pomukem a Nepomukem,“ vysvětluje známý historik Vít Vlnas v knize Jan Nepomucký: Česká legenda. Zatímco o svatém Janu Nepomuckém slyšel dnes takřka kdekdo, jméno Jana z Pomuku je obestřeno spíše nezájmem, neznalostí, sic jde o jednu a touž osobnost.
„Druhý název vsi se původně zrodil snad z potřeby odlišit vlastní opatství (Pomuk) od osady (ne Pomuk), ale vzápětí obě jména zřejmě splynula a začala se užívat ve stejném významu,“ konstatuje Vlnas. Postupem let došlo k devastaci kláštera, takže přetrval název Nepomuk. „Baroko proto svého světce nazývalo již zcela samozřejmě Janem Nepomuckým.“
Osvědčení před arcibiskupem
Nejspíš nelze pochybovat o tom, že v Nepomuku strávil dětství, na Plzeňsku pak i mládí. Ale kdy přesně se narodil? „Roku 1369 byl již veřejným notářem, mu muselo být jistě víc než dvacet let,“ odvozuje Vlnas. Proto se všeobecně soudí, že se narodil někdy mezi lety 1340 až 1350, přičemž roku 1369, ze kdy nám jeho život dosvědčuje první písemný pramen, doputoval do Prahy.
Rodiče, kterými byli pravděpodobně otec potomek německých kolonistů a matka Češka, mu umožnili duchovní život a dobré křesťanské vzdělání. K němu se hlásili „zvláště cisterciáci, kteří věřili, že právě oni ve svém opatství pod Zelenou horou zprostředkovali pozdějšímu světci vzornou náboženskou i mravní východu,“ uvádí Vlnas. Kvalitní vzdělání se odrazilo na jeho prvním známém povolání. Arcibiskup Jan Očko z Vlašimi mu v „arcibiskupském paláci, který stál v prostoru mezi dnešní Mosteckou ulicí a Dražického náměstím“ mu udělil titul veřejného notáře.
Aby se tak mohlo stát, musel Nepomucký složit předepsanou zkoušku. Teprve potom „s rukou položenou na knize evangelií přísahal, že bude vždy věrný Svaté římské říši i jejím panovníkům,“ pokračuje Vlnas. „Příjmy z jeho úřadu mu umožňovaly celkem slušné živobytí. O odříkavém či křečovitě příkladném životě světce se v jeho případě hovořit nedá. Od dlužníků ale nepobíral úroky, nebyl tedy lichvářem.“
Pražské „bydlo“
Z nastřádaných financí si v roce 1376 nechal v Praze vystavět obydlí, k němuž se dochovaly dokonce i půdorysné rozměry. Mělo jít o 11,86 x 4,15 metrů. Bohužel „nemáme však ani tušení, kde měl stát.“ Ví se jen, že stavbu uskutečnil jistý „zedník Levý z Újezda pod Petřínem.“
Ve sporu s předchůdci Husa
Nepomucký je známý především coby generální vikář pražského arcibiskupa. Ještě než ale tohoto titulu dosáhl, musel se činit i coby notář. V 70. letech 14. století byl přítomen jednomu z vůbec prvních procesů s předchůdci učení Jana Husa.
„Asistoval při vyšetřování skutků Jana Milíče z Kroměříže,“ konstatuje Vlnas. Milíč vedl rozporuplný a podivínský život, kdy na jednu stranu vycházel z křesťanské věrouky, ale odlišoval se od katolického učení. „Okázale rozdával chudým vše včetně vlastních šatů, nemyl se, bičoval své hříšné tělo, trávil dny v půstech.“ A v kázáních, která vedl latinsky, německy, ale i česky, kritizoval katolické duchovní.
Čelil proto žalobě z kacířství – a Nepomuk coby notář vedl různé výslechy Milíčových příznivců. Jeho názory na nauku Jana Milíče z Kroměříže, který zemřel ještě před vynesením rozsudku ve francouzském Avignonu v roce 1374, známy nejsou. „Kacířství se nepodařilo dokázat a snad to ani nebylo záměrem vyšetřovatelů,“ uvádí Vlnas s určitou domněnkou, že originální přístup teologického učence mohl Jana Nepomuckého přinejmenším zaujmout.
Na Hradě
V mnoha nejrůznějších legendách nad všemi vyčnívá ta, že Václav IV. nechal Jana Nepomuckého zabít z malicherných důvodů. Údajně proto, že po světci chtěl, aby prozradil zpovědní tajemství své ženy, královny Žofie Bavorské. Toto ovšem není nijak historicky doloženo, sluší se ale podotknout, že ani vyvráceno. Historici se všeobecně shodují, že jde o pouhý mýtus. Jan Nepomucký na Pražském hradě ovšem skutečně působil, a to už od roku 1380.
V roce 1379 se novým pražským arcibiskupem stal Jan z Jenštejna. O rok později zemřel jeho předchůdce Jan Očko z Vlašimi. Nepomucký byl téhož roku Jenštejnem pověřen funkcí oltářníka při kapli v chrámu sv. Víta. Šlo o „kapli na jižní straně chórového ochozu, pod jejíž klenbou byl pohřben i arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a před kterou se dnes shodou okolností tyčí nádherné stříbrné mauzoleum, ochraňující ostatky sv. Jana Nepomuckého.“
Sběratel funkcí
Vlnas poznamenává, že si touto funkcí Nepomucký ke svému už tak dobrému živobytí, značně přilepšil. Šlo o roční příjem „více než deseti kop grošů (což představovalo malé bohatství).“ A když se rovněž v roce 1380 vlivem morové epidemie uvolnilo místo faráře kostela sv. Havla na Starém Městě, „jeho nástupcem se stal právě Jan z Pomuka,“ který se o rok později stal bakalářem práv na Karlově univerzitě.
Tento titul v roce 1387 zdokonalil na studiích v italské Padově, kde se stal doktorem práv, jehož znalostem Italové nepokrytě naslouchali, a jenž si jako student nemohl vésti vůbec špatně. Jinak si nelze vysvětlit to, že „roku 1386 připadla významná funkce rektora za záalpské studenty-utramontány právě na Jana z Pomuku,“ píše Vlnas.
Po obdržení titulu se Nepomucký navrátil zpět do Prahy, ke se stal kanovníkem kolegiální kapituly u sv. Jiljí, post faráře u sv. Havla vyměnil za funkci žateckého arcijáhna a nadto všechno ještě přijal „kanovnictví při staroslavné vyšehradské kapitule; poprvé je v této funkci zmiňován k 27. září 1389,“ uvádí Vlnas s tím, že od té doby Nepomucký bydlel přímo na Vyšehradě v kanovnickém domě, který si ze svého „skromného“ jmění zvelebil.
Jak by obstál v dnešní době, kdy kupříkladu politici bývají kritizování za kumulaci funkcí, toť otázka. V případě církve se tomuto nazývá tzv. mnohoobročnictví, tedy zastávání více církevních postů, z nichž byl hodnostář placen. I proti tomu protestoval například Jan Hus. Co se toho týče, světec ale ještě neměl „dost“. Nesmíme zapomenout na post onoho generálního vikáře pražského arcibiskupství, jímž se stal taktéž v roce 1389. Šlo o úřad, který se mu ale zle vymstil.
Ze života vikáře
Co přesně spočívalo v náplni jeho práce? V knize Jan Nepomucký: Česká legenda, se dozvíme, že rozsah působnosti generálních vikářů byl široký. Od přesunů církevního majetku po kontroly toho, zda kněží správně nosí své oděvy, či zda si nenechávají z nedbalosti zarůst tonzuru. „Káral a trestal kleriky znevažující duchovní stav tím, že si oblékají šaty přiléhavé, krátké a uzlovaté, opíjejí se, hrají kostky, drží si psy či sokoly pro lov a mladé ženy pro hříšné potěšení,“ píše Vlnas.
Za zmínku přidává třeba případ, jímž se Nepomucký zabýval v roce 1392. Tehdy řešil jistého kaplana z Černilova, „který byl obžalován mimo jiné z toho, že chodil po vesnici se samostřílem a střílel na lidi.“ Kaplan se údajně bránil tím, že to není pravda, že samostříl jen nesl faráři. A aby svým slovům přivodil potřebnou váhu a prokázal, že je vzorný křesťan a nadto zbožný muž, „hrdě dodával, že nemá dokonce ani žádnou souložnici, zatímco jeho farář žije s dívkou Dorotou, se kterou má tři děti.“ Jak tento spor dopadl, Vlnas neuvádí.
Spor s králem
My však víme, jak dopadl Nepomuckého život. Skon světce, jehož nejvíce „zpropagovalo“ baroko, je každému dobře znám. Nadešel kvůli sporu krále Václava IV. s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Řevnivost a naschvály mezi těmito dvěma „kohouty“ přesáhla na přelomu let 1392 a 1393 veškerých mezí. Václav například zakazoval arcibiskupovy převoz bez proclení, na což měl arcibiskup právo. Ten za to vznášel klatby nad Václavovými úředníky a přívrženci.
Jan z Jenštejna za doprovodu Nepomuckého opustil Prahu, aby nemusel snášet Václavovy mizerné nálady. Král arcibiskupa vybídl ke smíru a návratu. Jenštejn souhlasil. Sešli se 20. března 1393 „v komendě rytířského řádu johanitů na dnešním Velkopřevorském náměstí,“ uvádí Vlnas. „Přestože k setkání došlo brzy ráno, král se dostavil údajně opilý.“ V nepříčetnosti nakázal arcibiskupa a jeho doprovod pozatýkat. Jan z Jenštejna unikl. Jan Nepomucký nikoliv. Spolu s dalšími ho nechal Václav IV. mučit jako odplatu arcibiskupovi.
Smrt na mučidlech
„Nešťastníci byli vytahováni na kladce za ruce svázané na zádech ke stropu mučírny,“ píše historik Jiří Spěváček v biografii Václava IV. Tím byly zajatcům vykloubeny ruce v ramenou. „Pak byli páleni pochodněmi na bocích, až jim naskočili puchýře. Jan z Pomuka byl navíc trýzněn palečnicemi, nástrojem k drcení prstů na rukou a nohou.“ Mučení měl Václav nejen přihlížet, ale sám údajně přikládal pochodně „do boků a slabin“.
Brutální mučení Jan Nepomucký nepřežil. Ve večerních hodinách zmíněného 20. března 1393 byl již mrtev. Ačkoliv se dlouhá léta věřilo tomu, že smrt nastala v důsledku utopení, neboť jej vrhli pozdě v noci do Vltavy, skutečnost je taková, že naposledy vydechl ve sklepení domu na Staré rychtě, která se nacházela na rohu ulic Na Můstku a Rytířské.
„Smrt nastala poté, co některý z katanů opakovaně a velikou silou udeřil nešťastného vikáře tupým předmětem zleva do hlavy. Mohlo jít i o údery pěstí či kopance,“ popisuje Vlnas na základě průzkumu kosterních ostatků, které v roce 1972 uskutečnil známý antropolog Emanuel Vlček. Ironií osudu, jak uzavírá Vlnas, to byl právě Jan Nepomucký, kdo arcibiskupa Jenštejna přemlouval k tomu, aby se s králem usmířil, a tedy aby se do Prahy společně vrátili.
