21°C
Béžová nebo hnědá sedačka, televize a rádio od Tesly i zajímavé tapety s ornamenty. To je jen krátký výčet toho, co zdobilo většinu socialistických obýváků. Na tyhle „vychytávky“ se dříve naskytl pohled téměř každé návštěvě jakéhokoli panelákového bytu nebo rodinného domu…
Nábytek z Domu bytové kultury
Nábytek většiny československých domácností byl české výroby. Takřka monopol měl u nás největší obchod s nábytkem Dům bytové kultury. V něm byly v osmdesátých letech k zakoupení ty nejvíc trendy kousky nábytku, které byly v dané době k mání. I když se nábytek prodávaný v tomto obchodě zase tak moc od sortimentu jiných prodejen nábytku nelišil, zákazníky lákal na kavárnu a její výhodné umístění. Bylo z ní dobře vidět na krásy hlavního města.
Do určité míry přežil obchodní dům s nábytkem také revoluci. V roce 1991 se jeho prostory přeměnily v oblíbený dům s nábytkem švédské společnosti IKEA, která si je vybrala pro umístění svého prvního obchodu a showroomu u nás. Moc dlouho se ale v sídle bývalého Domu bytové kultury neohřála, po pěti letech se přestěhovala.
VIDEO: Jaké poklady najdete v Retro muzeu v Praze? Podívejte se:
Nejvíce se vyrábělo v jižních Čechách
Prim hrála při výrobě nábytku především sjednocená výrobní družstva. Nejúspěšnější byli výrobci nábytku z jižních Čech. Tamní fabrika Jitona vyráběla nejoblíbenější soupravy nábytku, mezi které patřily sekretáře, komody i postele. Specializovala se nejen na obývací sestavy, ale také na kuchyně. Zejména v šedesátých letech u nás udával výrobce Jitona módní směr. Inspirovali se jím dokonce i někteří další evropští producenti nábytku.
Podnik tak patřil mezi evropsky ceněné a uznávané dodavatele. Vedle zemí Varšavské smlouvy se dostal i do Velké Británie, Kanady, Francie, Belgie či Holandska a kousky této značky jednu dobu prodávala i švédská IKEA. Nejoblíbenější byly sestavy kolekce U-300 Opál a Rubín, které byly ve své době synonymem moderního bydlení.
Kvůli místu se skládalo a vrstvilo
Známým problémem tehdejších panelákových bytů byl nedostatek místa, a tak se s ním muselo šetřit i v případě vybavování obývacích pokojů. Jako řešení se nabízely složité skladební systémy obývacích souprav, skříněk a polic, které se na sebe vrstvily až po strop. Jenomže se poměrně běžně stávalo, že velké skladební systémy se ani tak do skromných panelákových místností nevešly. Jediné alternativní řešení v dané době nabízel nábytek podniku Dřevodílo Rousínov, který prodával jednotlivé kusy nábytku po částech. Díky němu bylo možné sekretáře, obývací stěny i poličky více přizpůsobit dostupným prostorám. Museli jste se ovšem nejdřív prokousat poměrně složitým návodem k jejich sestavení.
Sedačky měly jediný účel
Zatímco v dnešní době si většina z nás dovede celkem dobře představit, že na své rozkládací pohovce také pohodlně přespí, dříve spíše hrozilo, že vám prosezený důlek z molitanu nebo čouhající pružina odře zadek. Většina tehdejších sedacích souprav byla béžové nebo hnědé barvy a obvykle ještě dokonale barevně ladila se dvěma křesly doplňujícími celý set. O nějakém designu u těchto nenápadných sedaček nemohla být příliš řeč, navíc zpravidla nebývaly rozkládací. Většinou se alespoň vyráběly z pohodlného mikroplyše, což jistě ocenila skoro každá návštěva. Ty „odvážnější“ sedačky zdobily háčkované dečky.
„Konferenčák“ nesměl před gaučem chybět
Obvykle stejnou a jednotvárnou sedací soupravu v každé domácnosti dotvářel dřevěný nebo také skleněný konferenční stolek s dečkou a broušeným popelníkem či vázou. Bez něj by si to tehdy hospodyňky asi ani nedovedly představit. V jednotě komunistických obývacích pokojů sice nezbývalo moc prostoru pro kreativitu, ale zase jste si nemuseli lámat tolik hlavu jako dnes s laděním jednotlivých prvků a barev ve vybavení.
Mohutné obývací stěny
Obývací stěny měly hned několik stejných rysů. Byly těžké a mohutné a jen blázen by se s nimi chtěl stěhovat. Nechyběly jim prosklené části určené k vystavování vzácného porcelánu, ozdobných hrnečků, broušených váz, porcelánových figurek a obrázků nebo fotografií. Někde nechyběly také květiny zdůrazňující už tak dost výraznou obývací soupravu s posuvnými skleněnými dvířky.
Tapety s barevnými obrazci
Komu se nechtělo malovat, dal si se vzhledem interiéru svého obýváku obvykle ještě větší práci, když jeho zdi polepil tapetami. Zakoupit je bylo možné například za bony v Tuzexu. Obvykle na nich byly obrazce různých barev a tvarů. Nejčastěji však šlo spíše o nekřiklavé jemnější odstíny hnědé, červené, žluté, růžové, zelené a modré. Často se na nich objevovaly mimo jiné květiny, kruhy nebo čtverce.
Frčely nadupané gramofony, magneťáky
i „tranzistorák“
Ani ve výběru elektroniky se moc neexperimentovalo. A i když by někdo mohl namítnout, že se s novými technologickými výstřelky zdaleka nedalo frajeřit tak, jako jsme zvyklí dnes, uměla většina obyvatel Československa každý malý pokrok v této oblasti náležitě ocenit. Například když se z původního černobílého obrazu televize vyráběné českou firmou Tesla stal časem obraz barevný. Nebo když se oblíbené gramofony stávaly čím dál „nadupanějšími“ (velká poptávka byla třeba po kufříkovém elektrickém gramofonu) a na černém trhu byla k sehnání LP deska zahraničního interpreta "ze Západu".
Hitem se postupem času staly kazeťáky. A co teprve jejich přenosní menší bratři – tranzistorová rádia přezdívaná "tranzistoráky"! Mohli jste je umístit, kam se vám jen zachtělo, protože rádia byla malá a skladná. Občas jen bylo nutné trochu poladit anténu kvůli zhoršenému signálu a jelo se dál. Nejoblíbenějším se stal v sedmdesátých letech model IN70 očíslovaný podle roku výroby. Z rádia hrály nejčastěji písně režimem povolených umělců a z hlediska televizních pořadů se na delší dobu museli diváci spokojit s vysíláním Československé televize.
