18°C
Známé rčení „dostat se z deště pod okap“ známe všichni. Znamená to, že se ocitneme ještě v horší situaci, než jsme byli původně. Pokud se nad ním zamyslíme do důsledků, v dnešní době už moc smysl nedává, ještě před 250 lety tomu však bylo úplně jinak.
Až do druhé poloviny 18. století totiž okapy vypadaly spíše jako chrliče, které známe z hradů. Vodu odváděly co nejdál od domů, aby nepodmáčela základy. To znamenalo, že proudy vody padaly často velkou silou nejen na samotné ulice, které tak poškozovaly, ale samozřejmě i na hlavy procházejících chodců.
Rok 2024 přinese Praze velkolepý stavební boom: Rekonstrukce náměstích, Pražský okruh, nová základka
Není náhoda, že historické okapy vypadaly jako chrliče. Lidé nic jiného neznali, proto u jejich podoby prakticky zůstali. Abychom ale byli přesní, slovo „okap“ v této souvislosti není úplně přesné. „Okap je nejnižší bod střechy, ze kterého skapává voda. Lidé ale okap říkají nejen podokapním žlabům, ale také rourám, které podél stěny domů vodu odvádějí. To je špatně, správně je to svod,“ vysvětluje klempíř Richard Malina.
Můžou za to požáry
Ale zpět do historie. Za to, že už nemusejí kličkovat mezi proudy vody, mohou Pražané poděkovat císařovně Marii Terezii. Prahu, stejně jako další velká města, pravidelně spalovaly požáry, císařovna se proto rozhodla vydat několik nařízení, které mělo město více chránit.
„Dříve byly štítové domy, kde se přes šindelové střechy nesmírně rychle šířily požáry. A v roce 1754 byl vydán Marií Terezií pro České království požární řád, který předepisoval stavbu požárních zdí. Mezi jednotlivé domy se stavěly požární štíty, které šly zhruba 30 centimetrů nad úroveň střechy a při požáru sloužily jako přehrady proti jeho šíření,“ vysvětluje Martin Ebel z Národního technického muzea. V rámci tohoto nařízení tak měly být okapy vedeny svisle podél zdí.
Jenže jak už to tak na českém území bývá, dlouhé roky všichni toto nařízení s ledovým klidem ignorovali a voda tak do ulic a na chodce stříkala dál. „Nařízení o likvidaci žlabů, které přesahovaly uliční frontu tak, jako dříve chrliče, v Čechách zůstalo bez odezvy. O 13 let později tak vyšlo nařízení českého gubernia, které opakovalo, že žlaby musí mít své vlastní svody z mědi či ze dřeva. Až nařízení z roku 1787 dávalo nějaké tresty za porušení,“ doplňuje Ebel.
Až se vá příště bude zdát, že pražské chodníky jsou neschůdné, plné výmolů nebo neuklizeného sněhu, vzpomeňte, že kdyby nebylo Marie Terezie, mohli jsme ještě kličkovat mezi vodopády.
