18°C
Proč mám potřebu hádat se s lidmi, které vůbec neznám?
Je příjemné užívat si toho, jak nás zlost energizuje. Hádat se, vulgárně napadat, urážet v on-line diskusích může být dobrým ventilem nashromážděného tlaku pro ty, kteří mají nejistotu v tom, jak zacházet s vlastním hněvem a zlostí.
Anonymní prostředí poskytuje možnost se agresivně projevit i těm, kteří by si to z různých důvodů – věk, pohlaví, fyzická síla – nemohli jinak dovolit. Obvykle má sám agresor problémy se sebedůvěrou, sebeúctou.
TIP: Když se hněváme, obvykle vyvstávají témata, kterými se bude potřebné zabývat: hranice, přijetí druhými, vzájemná úcta apod. Buďte obezřetní ve vypjatých diskusích a připusťte i myšlenku, že za některým profilem se může skrývat i agresor nebo duševně nemocný. Neprovokujte zbytečně.
Proč mám potřebu reagovat i na otázku, na kterou neznám odpověď (Nevíte, co s přebytkem brambor? Neznáte dobrého ortopeda? Můj pes si olizuje tlapky, nevíte, čím to může být apod.)
On-line svět vytváří iluzi o tom, jak je „každý úspěšný, moudrý, zručný, vynalézavý“. To stupňuje pocity nedostatečnosti a méněcennosti. Vyrovnat se s nimi není jednoduché. Často pak cítíme zklamání nebo závist. Zlobíme se na sebe i na ty druhé. Jedním ze způsobů, jak se vyhnout pocitu méněcennosti, je devalvace – snižování druhého.
Pak jakákoliv výzva k diskusi nabízí možnost, abychom zbytečným poučováním, nevyžádanými radami, zesměšňováním, ztrapňováním znova získali ze sebe dobrý pocit převahy a důležitosti.
TIP: Než opět budete chtít napsat komentář do sáhodlouhé a „životně důležité“ on-line diskuse, zkuste se zamyslet, komu ve skutečnosti potřebujete něco sdělit, pro koho v životě potřebujete být více viditelní a přijímáni nebo komu skutečně potřebujete vyjádřit svůj hněv nebo zklamání.
Proč mám potřebu sdělovat, že něco NEdělám, NEsleduji, NEcítím. A proč mám naopak potřebu sdělovat i banality, které právě teď dělám…
Potřeba vytvářet a posilňovat o sobě nějaký obraz a dojem může být i výrazem nespokojenosti se sebou samým. Na sociálních sítích se dá lépe a jednodušeji zkreslovat skutečnost.
Často si nechceme přiznat vlastní chyby, nedostatky, nespokojenost, omezení, které nás zraňují a pobízejí k práci na sobě. Je pak jednodušší vytvořit iluzi, kde je vše tak, jak chceme my. Dokážeme cokoliv dělat nebo nedělat, i když ve skutečnosti se nám to vlastně nedaří vždy, a vůbec ne tak dobře. Sdílení takového obsahu na sociálních sítích je bezpečné v tom, že nás obvykle nemá kdo konfrontovat s tím, že naše prohlášení jsou často jenom přání.
TIP: Předtím, než opět zveřejníte něco o svých aktivitách nebo pocitech, zkuste se zamyslet nad prchavostí štěstí a připustit, jak by mohlo být úlevné přijmout nedokonalost a chybování za přirozený a dostatečný stav.
Proč chci hlásit, že jsem zamilovaný a šťastný více lidem, proč mi nestačí, že to ví ten, do koho jsem zamilovaný a s kým jsem šťastný?
Nejčastěji potřebu sdělovat a hledat potvrzení u okolí mají nejistí lidé. Ti mají i velkou touhu po dokonalosti. Je pro ně těžké smířit se s tím, že nic není „jenom takové“! Je pro ně pak ohrožující přijmout a čelit tomu, že ve vztahu jsou dny dobré i špatné, že se něco povede a někdy zase ne. Aby se této konfrontaci vyhnuli, posilují konstantní pocit létání na dokonalém růžovém obláčku. Vyvolaný obdiv pak přináší pocit, že jsou dokonalí. A to pak posiluje tolik potřebnou sebejistotu.
TIP: Když máte touhu sdělovat stav vašeho vztahu na sociálních sítích, zamyslete se nad otázkou: Proč je to nutné udělat právě teď? Co se ve vztahu změní, když sdělení nepublikuji? O čem ve vztahu nejčastěji pochybuji? Je něco o čem mám obavy s partnerem mluvit? Proč se mi toto téma nedaří otevřít?
Proč mám potřebu ukazovat svoje děti, často v situacích, které je mohou zesměšnit…
Důvody, proč někdo zveřejňuje fotografie dětí, mohou být podobné jako ty při sdílení partnerského stavu nebo zveřejňování toho, co se mi daří a co právě dělám. Hledání sebepotvrzení v okolí je častý způsob a například pro dospívání je úplně přirozený.
Dospělý jedinec by měl mít kapacitu udržovat si zdravý pocit sebehodnoty a sebevědomí sám. Problematickým rozdílem je v tomto případě zejména to, že jsou k řešení problémů a nejistot zneužívané děti, které se k tomuto způsobu nemohou nebo nedokážou vyjádřit. To může poukazovat na způsob majetnické výchovy a nerespektování hranic dítěte.
V budoucnosti mohou být, zejména pro jedince s nízkým sebevědomím a přehnanými nároky na sebe, takovéto foto důkazy o své nedokonalosti vnímané negativně jako vlastní selhání a chyba. V případě zneužití okolím – spolužáci, kolegové a pod. – to mohou být zážitky hodně nepříjemné.
TIP: Zkrátka a jasně: nesdílejte fotografie dětí veřejně. Sdílejte je maximálně s rodinou nebo jenom s vybraným okruhem známých.
Jak předejít a bránit se šikaně na internetu:
1. Blokujte podezřelé účty a nedůvěryhodné sledující.
2. Hlídejte si soukromí, nesdělujte soukromé informace, nevěřte neznámým lidem.
3. Svěřte se, jestli máte problém s internetovou šikanou. Nezůstávejte sami, i když je situace citlivá (např. protože jste někomu poslali své intimní fotky, poraďte se s okolím nebo odborníky, požádejte o pomoc.
4. Sbírejte důkazy, uchovávejte si vše, co by mohlo pomoct v případě vyšetřování.
5. Předejte věc policii, pokud máte podezření, že šikana naplňuje znaky přestupků nebo trestních činů.
Děti padají do nebezpečných králičích nor sociálních sítí pdc, ub, Jedlička, Železný
