18°C
Původně jste pomýšlela o studiu archeologie, kde se ta touha vzala?
„Jako mladé děvče jsem milovala knížku Egypťan Sinuhet, takže jsem si vysnila, že objevím další Údolí králů a Tutanchamona. Leželo mi to v hlavě od patnácti, držela jsem se toho i po gymnáziu, ale když jsem dělala zkoušky, řekli mi, ať to zkusím zase za rok. Neměla jsem dostatečné znalosti. Jenže mezitím už přišlo divadlo.“
To napadlo přímo vás?
„Bydlela jsem v Pardubicích a pardubické divadlo vypisovalo konkurz do jednoho muzikálu. Přihlásila jsem se, dělala tam křoví, ale všimla si mě tam Věra Galatíková, která mi navrhla, jestli bych nechtěla zkusit JAMU. Že jí přijdu jako zajímavý typ. Řekla jsem si – zkusit to můžu, na školu mě přijali a archeologie tím skončila.“
Už jste na ni nikdy nepomyslela?
„Dokonce si představte, že jsem ještě nebyla v Egyptě ani jako cestovatelka, a to Údolí králů neviděla!“
Rodiče vás v herectví podpořili?
„Myslím, že si dlouho nebyli jistí, jestli školu dodělám a jestli se dokážu prosadit. Ale když byli starší, tak mi fandili. Tatínek byl velký kritik, vždycky se přišel podívat na premiéru a pak řekl: »Docela to šlo«. To byla jeho největší pochvala.“
A Věra Galatíková? Vedla vás hereckým životem dál?
„Na školu mě připravila a pak řekla: Plav, jak budeš umět. Ale hodně jsme se setkávaly. Když jsem potom v Praze pro jednu francouzskou produkci točila s Annie Girardotovou, tak jsem je dala dohromady. Bylo to hezké, dojemné setkání. Věra poznala dámu, kterou celý život dabovala, a pro Annie zase bylo zajímavé setkat se s někým, kdo jí propůjčoval hlas.“
Věčně krásná Jana Švandová: Proč se vdávala třikrát? Když to neklape, je lepší odejít... Blesk TV
Ve Francii jste dokonce strávila půlroční stáž na stipendium, že?
„Po JAMU jsme šly s Eliškou Balzerovou do Českých Budějovic, kam přišla nabídka téhle půlroční stáže. Dalo nám to šanci studovat jazyk a navštěvovat místní hereckou školu. Já základ francouzštiny měla, v osmnácti jsem dva měsíce pracovala jako au pair v Belgii, takže jsem udělala pohovory a jela. Nemluvím perfektně, ale v devadesátých letech jsem díky tomu měla šanci dostat se k moc hezkým rolím ve francouzských filmech.“
Jaká byla Francie sedmdesátých let? Chtělo se vám zpátky?
„Já se vrátit musela. Chtěla jsem si to prodloužit, ale nedostala jsem výjezdní doložku. Dokonce jsem po návratu musela chodit na pohovory do Bartolomějské. Sedmdesátá léta tady byla docela složitá, ale díky tomu, že českobudějovické divadlo bylo velice angažované, měla jsem tu kliku, že jsem se k té stáži vůbec dostala.“
První film, který jste natočila, byl Už zase skáču přes kaluže. Jaký byl Karel Kachyňa režisér?
„Přísný a nic neodpustil. Já ho měla vždycky ráda, i když byl tvrdý. Je fajn, když vás někdo pochválí, ale chválit vás může, až když se to podaří. Nemám ráda takové to: Dobrý, dobrý... Já mám ráda, když je režisér tvrdý, protože mě to k něčemu vyprovokuje. Je pravda, jak se říká, že herec nejlíp hraje, když je hladový a unavený. Potom je opravdový. Proto myslím, že když je na vás někdo krutý, je to proto, že ví, že z vás dostane maximum.“
Naopak zatím poslední film je Matka v trapu, kde hrajete takovou sekernickou tchyni. Není to trochu proti vašemu naturelu?
„Já jsem jednu takovou tchyni měla! Mám ráda herecky barevné role a tahle se mi moc líbila. A jsem moc ráda, že film baví i lidi, po dvou týdnech v kině ho vidělo skoro sto čtyřicet tisíc diváků.“
Měla jste někdy stejně jako hrdinka filmu chuť všeho nechat, ať si manžel a syn dělají, co chtějí, a zmizet?
„Pochopitelně, když se rozhodnete, že to neklape, tak je nejlepší se sebrat a odejít. Já jsem potřetí vdaná, dvakrát jsem odešla. Tak jako moje filmová dcera. Začala jsem nový život. Je to také o tom mít sílu a odvahu. Vědět, s kým ten nový život začínáte, to je strašně důležité.“
Četl jsem někde poznámku, že vás baví provokovat. Je to tak?
„Myslím, že to baví každou ženu. Když jsem byla mladší, provokovala jsem víc, teď už je to provokování menší.“
Žárlili na vás někdy partneři?
„Nikdy mi to nedali najevo.“
Byla jste mimo jiné první herečkou, která u nás nafotila Playboy.
„Musím říci, že když jsem byla oslovena fotografem Vladimírem Gdovínem, který za mnou přišel do Činoherního klubu, říkala jsem mu: Vy jste se zbláznil! Víte, kolik mi je? Bylo mi sedmačtyřicet. A on, že jsem pro něj český sexsymbol a že by to strašně chtěl zkusit. Udělali jsme nejdřív na zkoušku oblečené fotky a pak sehnali jednu agenturu, která chtěla udělat promo Brazílii a zaplatila nám tam cestu. A byla to moc hezká práce. Chtěla jsem, aby ty fotky byly o ženě středního věku, které táhne na padesát, ale je stále pěkná, žádná »babička Boženy Němcové«. Aby ty fotky byly něčím vyzývavé, něčím zajímavé a nebyly jen o nahotě. Po návratu mi volal, že se moc povedly a v Playboyi jim prý spadla brada. Když se na ně dnes podívám, jsem pyšná, myslím, že se to podařilo.“
Pokud film vyžadoval odhalenou scénu, museli vás hodně přemlouvat?
„Vždy to bylo o dohodě, jak to natočit co nejlépe, nejčistěji, a aby to nebylo vulgární. Ale jednou jsem s tím měla problém – v Nejasné zprávě o konci světa. Juraj Jakubisko mi navrhl, že na to vezme dublerku, ale prý až ji uvidím, nebude se mi líbit, protože vypadá hůř. Je to vždy nepříjemné, ale pokud je to v rámci příběhu a postavy důležité, zatnete zuby a jdete do toho. Ale že by mi to dělalo radost, to nemůžu říct.“
Z prvního manželství máte syna Huberta, který pracuje jako humanitární pracovník a působil v celé řadě nebezpečných oblastí.
„Byl v Afghánistánu, kde se seznámil se svojí ženou, Angličankou. A pak spolu byli v Pákistánu a Ugandě, v dost nebezpečných místech. Ale když se jim narodily děti, vrátili se a jsou už tady.“
Když byl tam, měla jste o něj strach?
„Přiznávám, že když přijeli z Ugandy a řekli mi, že dostali nabídku do Pákistánu, tak jsem jim řekla, že se pomátli. Bylo to v době, kdy tam proběhla spousta atentátů, při jednom tam zrovna zahynul český velvyslanec. Představa, že se tam vydá můj syn, mi byla nepříjemná.“
Jela jste někam za ním?
„Byli jsme s manželem v Ugandě a pak i v Pákistánu, ale tam jsem neměla dobrý pocit. Pocit svobody, toho, že se tam na ženy koukají skrze prsty, jsou to pro ně tvorové, kteří doma vaří, plodí děti a jinak nemají právo žádného vzdělání nebo prosazení své osobnosti. Bylo to pro mě smutné poznání.“
Zažil váš syn situaci, kdy mu šlo o život?
„Zažil. Konkrétně v Pákistánu jeli na nějakou misi a auto před nimi vybouchlo, zahynuly jejich kolegyně. Řekl mi to až zpětně.“
Nikdy jste mu tuhle profesi nevymlouvala?
„Ne, bylo to jeho rozhodnutí a myslím, že správné.“
Máte tři vnoučata od svého syna, jedno od vašeho manžela, jaká jste babička?
„Rozmazlovací. Musím říct jednu věc: Když jsme měli srazy spolužáků a moje spolužačky se chlubily vnoučaty – v době, kdy já jsem ještě žádná neměla – tak mi to přišlo takové trapné. Říkala jsem si: Ježíš, ty s tím nadělají! Ale pak, když jsem se stala babičkou, jsem si najednou uvědomila, že je to jedna z nejhezčích rolí, jaká mě potkala.“
Jeden syn, tři manželé
První manžel Jany Švandové a otec syna Huberta byl plastický chirurg Hubert Topinka. Seznámili se na plese a byli spolu 7 let. Druhý manžel byl filmový producent Oldřich Mach. Třetím manželem herečky je developer Pavel Satorie, jsou spolu už 26 let.
Jak vznikal rozhovor?
Janu Švandovou mnoho let pravidelně vídám v rámci Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde nikdy nechybí na červeném koberci nebo na golfovém hřišti. Vždycky noblesně oblečená a zářící širokým úsměvem. Znám ji také jako milující babičku – však i při domlouvání tohoto rozhovoru »hrozilo«, že nám bude dělat společnost její tříletý vnouček. Z toho sice nakonec sešlo, ale i tak bylo z povídání jasné, že je rodina pro Janu alfa a omega.
Šťabajzna Jana Švandová: Oblečení si vybírám, manžel platí! Markéta Reinischová
