Anička byla před časem hostem našeho podcastu Holky na víně. V době, kdy měla poprvé nad nemocí vyhráno, ale už možná tušila, že znovu není něco v pořádku. A ve studiu mluvila o svých tužbách a přáních.
„Moje cesta byla vlastně automatická a předurčená,“ vzpomínala Anička na dětství v umělecké rodině. „Ale já jsem vždycky chtěla dělat něco jiného. Tisíc let jsem měla sen, že budu veterinářka, taky jsem chtěla mít svou farmu s ovcemi a lamami, chtěla jsem malovat. Obecně dělat něco introvertnějšího. Ale osud tomu dal jinak. Hudba je nádherná věc, která léčí duši a být její součástí je krásné.“
Aničku prý umění už v raném dětství jednoduše „čaplo do klece“ a nepustilo. I když tatínek Felix měl o její další cestě jinou představu: „Chtěl, abych byla lékařka. Ale odpovídala jsem: Podívej se na mě, vždyť já nemůžu být lékařka, jen vidím krev a je mi blbě,“ usmívala se Anička při vzpomínkách.
Když začala přemýšlet o kariéře zpěvačky, ruku v ruce s tím věděla, že nechce být jen interpret: „Táta mi tloukl do hlavy, že správná zpěvačka by si měla umět napsat písničku,“ svěřila se nám Anička během rozhovoru. Kdo ji ale odrazoval od studií na konzervatoři, byl milovaný bráška Felix. „Říkal mi: Nechoď tam – ale já odpovídala, že nic jiného neumím.“
Bratr Aniččinu sólovou tvorbu podporoval a nakonec si užívali na jevišti dechberoucí chvilky i s tatínkem: „Je to strašná jízda, být s tátou i bráchou na jevišti! Mám u toho husí kůži a nejde si to neužít, vystupovat s Big Bandem,“ zasnila se Anička. I tak ale plánovala trochu vypnout umělecký život, zvolnit a naučit se třeba úplně něco nového. Osud to už bohužel nedovolil.
Celý rozhovor naleznete zde:
