Na podzim slavíte kulatiny, už to nějak prožíváte?
„Zatím jsem o tom moc nepřemýšlel. Od určitého věku čas strašně letí, ale zatím nic neplánuji ani nebilancuji. Na chalupě mám takovou skříňku a v ní šuplík, kde jsou různé staré fotky a články, maminka to sbírala. Jenže já se do toho šuplíku bojím podívat. Vždycky si říkám, že bych to otevřel, padlo by to na mě a zůstal bych u vzpomínání třeba pět dní. Tak to prostě nedělám, šuplík zůstává zavřený.“
Do kin teď vstupuje Vyšehrad Dvje, což je film, který pojí vaše dvě vášně – herectví a fotbal. Co z toho ve vás vyvolává větší adrenalin?
„To neumím říct. Obě disciplíny jsou strašně napínavý a kupodivu docela podobný. Divadlo je taky týmová práce, má svého trenéra – režiséra, má svoji typologii. Jsou tam styčné plochy.“
Ptám se proto, že obojí v lidech vyvolává emoce. Rozčilujete se při fotbale nebo při práci?
„Jsem trošku emotivní člověk, to ano, a neumím to moc ovládat. Občas křičím, ale nutím se ke klidu. Tedy... občas spíš jen předstírám, že jsem klidný.“
Vyšehrad začal jako internetový seriál a přerostl ve fenomén, tipl byste si to na začátku?
„Ne. Máte pravdu, že jsme začali s takovými asi patnáctiminutovými epizodkami, a když už to bylo v éteru, byl jsem na maturitním plese svého syna, šel jsem na toaletu a ti kluci tam na mě koukali – »Pane Král, co tu děláte?« Já si říkal, s kým si mě pletou, a pak mi to došlo. Takže tam na záchodech v Lucerně jsem zjistil, jak velký to je. A to bylo ještě před prvním filmem, no a teď tu máme dvojku.“
Ondřej Pavelka (69): Byl jsem nafoukanej parchant Petr Macek
Co podle vás stojí za úspěchem Vyšehradu?
„Jedním z důvodů je, že je to hodně nekorektní. Navíc v naší korektní době, když se každý občas bojí něco říci, aby nebyl popotahovaný. Přitom realita, kterou kolem sebe zažíváme, je mnohdy daleko silnější. Doba je strašně rychlá, napínavá a nebezpečná, takže myslím, že Vyšehrad je vlastně docela realistický film.“
Vyšehrad je hlavně osobnost Jakuba Štáfka, který hraje hlavní roli a film režíruje. Vy ho znáte už z dob Ulice, kde jste oba hráli v počátcích seriálu.
„A dost mě překvapilo, jakej se z Kuby stal silnej a sebevědomej chlap s velkou disciplínou. Dospěl do zodpovědnýho a pevnýho chlapa s velkou vůlí. Šel si za svým filmem, za režií, za psaním i ve sportu.“
Ondřej Pavelka na pohřbu Hadrbolcové (†86): Byla to inteligentní, zábavná dáma Luboš Procházka
Vy jste jako mladý herec měl nějaké vzory?
„Ani nevím. Když jsem přišel do Prahy, tak už během školy jsem začal dělat v Divadle Na okraji, což je současný Rubín, takové malé sklepní divadlo na Malé Straně. Byl jsem takovej mladej nafoukanej parchant, který říkal, jak se divadlo má a nemá dělat. Na škole jsem hlásal, že my jsme avantgardní divadlo a oni nás učí ten realismus...“
Vy jste dokonce po DAMU první nabídku do Národního divadla odmítl, nastoupil jste tam až v roce 1993. To byla tehdy docela drzost, ne?
„No, jak říkám, nafoukanej parchant. Samozřejmě v Národním divadle byli skvělí herci, ale v té době, v osmdesátých letech, jsme spíš hledali nějaký ostrov svobody, kde jsme si mohli tvořit, a Národní pro nás byla taková státní oficialita. Tak jsem s díky odmítl. Radši jsem byl v komunitě kamarádů, kde jsme si udělali prostor, kde jsme mohli nahlas přemýšlet, komunikovat s diváky. Ta svoboda a intimita byla k nezaplacení.“
Mimochodem, ještě před školou jste u divadla začínal jako kulisák v karlovarském divadle a od té doby jste prý měl tendence při představení kontrolovat kulisy, jestli jsou správně postavené.
„Teď už to nemám, ale v Divadle Na okraji se to opravdu stávalo, všichni mi za to nadávali. Díval jsem se, jestli je dobře postavená dekorace, jestli se světlo včas rozsvítilo. Měl jsem takovou úchylku. Mě světlo ostatně strašně baví jako výrazový prostředek, jako partner herce. I tím jsem se jeden čas zabýval.“
Od začátku kariéry jste i hodně filmoval. První velkou šanci vám dal Juraj Herz v hororové pohádce Deváté srdce.
„To byl takový krásný a pro mě napínavý zážitek. Já se strašně bál kamery. Když ji přivezli do místnosti, bylo to pro mě takové velké, hlučné zvíře. A všichni mi říkali: Hele, když zkazíš záběr, tak metr eastmanu, což byl barevný materiál, na který se točilo, stojí tolik a tolik a ten záběr spolyká třeba deset metrů. Strašili mě tím a trápili, takže jsem z toho měl velký respekt. A pak se dělaly postsynchrony, to mi pan Filipovský, starý praktik, radil, jak mluvit, aby se to pak dělalo lépe.“
Jaký svůj film považujete za stěžejní?
„Určitě Sedím na konári a je mi dobre. Každý herec vám potvrdí, že se na sebe neradi koukáme, ale když se vám stane, že zapomenete na to, že v tom hrajete, a ten film vás zaujme, tak je to známka nějakého přesahu. A to se mi stalo s Jurajem Jakubiskem, že jsem přestal vnímat, jak hraju, a sledoval, jak je to natočené a jaký je ten příběh.“
Samostatnou kapitolou v životě herce jsou seriály. Hrál jste v několika, včetně právě Ulice, Slunečné nebo Poldy, ale stále vás diváci vidí v té úplně první seriálové roli v Malém pitavalu z velkého města.
„Moje babička vždycky říkala, že nikdy nevíš, po čem ztloustneš. Herectví je taková podivná věc, že takovýhle krátký výstup muže s punčochou, který jde vykrádat pumpu a řekne: »Už jsem tady zase, dědku,« mě provází dodnes. My v té době natočili v televizi dvoudílného Fausta, krásnou věc, filmově i výpravně zajímavou, které si považuji, ale ne »Už jsem tady zase, dědku.« “
Prý vás kvůli tomu dílu vyslýchala policie?
„Ano, to je pravda. Ten díl ještě nebyl odvysílaný a někde po Praze podobným způsobem, jak to bylo popsané ve scénáři, někdo udělal tři pumpy. Takže policie samozřejmě zkoumala, kdo všechno ten scénář četl. A já prý výškou postavy i barvou hlasu odpovídal tomu lupiči, takže jsem byl trošku v podezření, že jsem to natočil a pak si asi řekl, že když už to umím, tak to zkusím doopravdy. Policie to zkoumala a měla mě hledáčku, asi třikrát jsem byl na výslechu.“
Raubíř s punčochou
Zpět na místě činu! Role muže s punčochou, který v Malém pitavalu z velkého města přepadal benzinovou pumpu stále dokola, ho před 39 lety proslavila. V seriálu Specialisté se k ní Ondřej Pavelka vrátil. V epizodě s názvem Nouzová operace vyměnil punčochu na hlavě za kuklu. A přitvrdil – nejenže zastřelil pumpaře, ale dokonce postřelil i doktora ze záchranky.
Jak vznikl rozhovor?
Kromě toho, že při vstupu do našeho vydavatelství Ondřej kvitoval, že konečně ví, kde pracuje jeho syn (Kryštof Pavelka je novinář Reflexu, který sídlí na stejné adrese), připomněl si, že na pozemku, kde budova Czech News Centra vyrostla, bývalo fotbalové hřiště.
„Tady, kde sedíme, jsem před mnoha lety kopal do míče a stal se slávistou, protože jimi byli i bratranci,“ smál se. A na dohled od nás je také budova Strojimportu, kde se točily scény z policejního velitelství pro seriál Polda.
