Jaký mezi sebou máte vztah? Přece jen s teenagery není vždycky snadné pořízení…
Lucas je krásná bytost. Mám radost z toho, jak má jasno, co chce a co nechce. Máme fajn vztah, takový normální, standardní vztah matky a teenagera. Když jsem v zámoří, moc ráda sleduji jeho kariéru sportovce, sdílím s ním jeho svět.
Takže se „nepomamil“?
Jeho vášní je baseball, ve kterém exceluje. Hraje za školu a bude pokračovat v Divizi 1 pro univerzitní tým. To je velký úspěch. Snad bude pokračovat dál v profesionální lize. Uvidíme. Každopádně právě teď se dějí v jeho životě zásadní události. Fandím mu a držím pěsti. Má velké odhodlání a talent. Jeho baseballové turnaje si jako divačka užívám, je to vzrušující podívaná. A snad konečně po devíti letech chápu pravidla.
Sleduje vás v seriálech, filmech a hodnotí třeba váš výkon?
Moc to nesleduje, někdy mu něco ukážu a pak se nějak vyjádří. Ale myslím, že jako já jemu, tak i on mně fandí. Je rád, že dělám to, co miluji.
VIDEO: Jakub Štáfek o Vyšehradu Dvje: Co má společného s postavou Laviho?
Do zámoří jste odjela po dvacítce za poznáním, ale pak jste se zamilovala a zůstala tam. Zní to jako pohádka…
Pohádkové to vážně nebylo. Spíš to byl někdy thriller, jindy melodrama, případně tragikomedie. Ale všechno to mělo smysl. Sžívání se s novou kulturou, jazykem a městem bylo mnohem těžší než sžívání se s Američanem. Když jste zamilovaná, neřešíte národnost.
Vypozorovala jste, jestli jsou v něčem američtí muži specifičtí?
Nevím, těžko se to zobecňuje. Amerika je různorodá, co stát, to jiná mentalita, jiné chování lidí. Co ale vnímám u syna a jeho vrstevníků, je úplně přirozená akceptace všech ras a kultur. Jsou sebevědomí, je z nich cítit národní hrdost.
Po rozvodu s americkým manželem jste měla říct, že lásku už nehledáte, a přesto přišla. V čem je to jiné, než když jste se zamilovala ve dvaceti?
Přišla právě proto, že jsem ji nijak urputně nehledala. Pokud se tedy bavíme o partnerském vztahu, protože láska jako taková z mého života nikdy nezmizela. V čem to teď bylo jiné než ve dvaceti, je, že jsem poprvé zažila opačný postup. Nezačalo to zamilováním se na první pohled, ani fyzickou přitažlivostí. Naopak. Bylo to pozvolné lidské přátelství a poznávání se bez úmyslu vytvořit vztah. A pak se to postupně proměňovalo do hlubší lásky. Neznala jsem to, ale teď už vím, že tohle je zdravý dospělý vztah a že ty základy jsou mnohem pevnější, protože nestojí na iluzích.
Co potřebujete v partnerství, abyste se cítila šťastně?
Po zkušenostech jsem zjistila, že ideální je nepotřebovat nic. Hlavně od partnera, aby neměl pocit povinnosti naplňovat vaše štěstí. To nemůže být dlouhodobě udržitelné. Je samozřejmě krásné být spolu co nejvíc kompatibilní, mít společné zájmy. Hodně to pomáhá udržet šťastný vztah, ale… Myslím, že za svoje štěstí je zodpovědný každý sám. Může se o něj jen s partnerem dělit. Vím, že je to jednodušší říkat než žít, ale jde to.
