Začínáme znovu
Jsem vdaná čtvrt století. S Evženem jsme se brali po necelé roční známosti. Byla to láska jako trám. Pochybnosti jsem neměla, znali jsme se odmalička, chodili jsme do jedné třídy na základce. Evžen byl vždycky fajn a dost převyšoval svoje vrstevníky, ten snad ani neprošel pubertou. S holkami to uměl, respektive byl dobrým kamarádem, vyslechl naše nářky týkající se kluků, uměl poradit. Ani mě nepřekvapilo, že jsem se do něj zbláznila a tajně ho milovala několik let. Jiskra oboustranně přeskočila, když jsme se potkali na školním srazu.
Přišla krize
Do vztahu jsme skočili rovnýma nohama, vlastně jsme spolu bydleli od prvního dne. Na dětech jsme se záhy taky shodli. Zdálo se, že nám všechno vychází, že co si zamaneme, to můžeme mít. Evžen se ve firmě vypracoval na šéfa marketingu a domů nosil moc hezké peníze. Věnovali jsme se oba nadšeně rodině, s dětmi jsme cestovali, snažili se jim dopřát vše, co potřebovaly. Před pěti lety jsme si ale procházeli vztahovou krizí. Respektive mi přišlo, že Evžen jako by měl najednou pocit, že ho rodina brzdí, chtěl zažívat extrémní věci, najednou ho naše společné programy nudily. Domů z práce nespěchal, s kamarády pořád někam vyrážel, o víkendech jezdil na hory bez nás. Jasně že mi hlavou problesklo, že se může dít něco vážného – a taky se to ve finále potvrdilo. On se zamiloval do své mladší a akční kolegyně. Přiznal se mi a omlouval se, že vůbec neví, jak s tím naložit. Byly to krušné roky pro všechny z nás…
Vypadalo to nadějně
Období, kdy to doma nebylo růžové, nesla velmi těžce dcera Petra. Uzavřela se do sebe, nemluvila, chodila za školu, nedbala o sebe. Pak se jednou kamarádce zmínila, že uvažuje o sebevraždě. Ta mi o tom naštěstí řekla. Petra docházela k psychiatričce a dokonce byla pár týdnů v léčebně. Zdálo se, že je nejhorší zažehnáno. Vrátilo se nám jiné dítě – dcera se víc usmívala, začala si plnit svoje povinnosti. Doma to nebylo sice pořád moc dobré, ale snažili jsme se to s mužem před dětmi neřešit. Ale je mi jasné, že ani tichá domácnost k jejich duševní pohodě nepřispívala… Měla jsem přesto pocit, že to nejhorší je za námi – hlavně proto, že se dcera zdála být v pořádku. Najednou mi řešení vztahové krize připadalo malicherné. Dnes už vím, že jsem k tomu neměla takhle lehkovážně přistupovat, měla jsem do toho rázně říznout a jednou provždy tu divnou atmosféru doma rozseknout. Ať už by to mezi námi s Evženem dopadlo jakkoli. No ale neudělala jsem to a do konce života toho budu litovat.
Stalo se to nejhorší na světě
Ten šílený den jsem měla službu v nemocnici, pracuji jako sestra na urgentním příjmu. Práce bylo nad hlavu. Když jsem směnu končila, viděla jsem na displeji šestnáct zmeškaných hovorů od manžela. Vyděsila jsem se k smrti, něco se muselo stát! A ano, stalo se to nejhorší na světě. Dcera skočila pod vlak, nepřežila. Byla jsem v šoku a jako pacientka zůstala v nemocnici pár dní. Na antidepresivech jsem byla další dva roky. Je to paradox, ale tahle tragédie nás ve finále stmelila. Řekli jsme si, že to Petře dlužíme, a zkusili to s Evženem znovu. Jestli to bylo správné rozhodnutí, ukážou roky následující.
Ivona (47), Opava
