Rodák z Moravy účinkuje v pražském Dejvickém divadle, momentálně ho můžete vidět v novém seriálu televize Prima Parťák na baterky, hrál v seriálech Rapl nebo Volha, ve filmu Prázdniny s Broučkem ztvárnil lehce nepraktického tatínka. A proč odešel do Prahy, co si myslí o umělé inteligenci a obléká si ještě lidový kroj?
Pocházíte z rodiny vinařů. Co říkal tatínek na to, že budete hercem?
Rodiče mě podporovali, sami po revoluci založili firmu, protože jim nedovolili studovat, takže mě podpořili, abych se vydal do světa.
Poznáte dobré víno? Nebo máte raději pivo?
Dovolím si říct, že poznám špatné víno.
VIDEO: „Parťák na baterky“ Lukáš Příkazký: Odejít z divadla bylo správné!
Měl pro vás táta schované archivní víno na vaši svatbu? A jaké bylo?
Tatínkův otec měl víno, které zaarchivoval, bylo z roku 1991. A mělo se otevřít při nějaké zvláštní příležitosti. Každopádně se otevřelo v roce 2020 na mojí svatbě, ale bohužel zoctovatělo, protože nebylo vhodné pro archivaci. Naštěstí se našla slivovice, té je stáří jedno.
Vy jste prý ministroval v kostele a tančil ve folklorním souboru. Bavilo vás to?
U nás se tomu člověk nevyhne. Je to součást tradice a vyrůstáte v tom. Nikdy jsem to neřešil. Ministroval jsem tři roky, asi do svých patnácti let, a nosil jsem kroj.
Máte ho schovaný, oblékáte ho někdy?
Ano, ale těch příležitostí je málo. Zjistil jsem také, že už nemám stejně spokojený pocit, jaký jsem kdysi míval. Přijde mi, že jsem spíš v kostýmu. Asi je to dané i tím, že už mě lidépoznávají a že se na mě i víc dívají.
To musíte dodržovat různé lidové zvyky a tradice. Chodíte třeba se synem na šmigrust s pomlázkou?
Ano. U nás na Moravě každý rok chodíme. Upletl jsem se synem pomlázku a šla s námi koledovat i dcerka. Za svobodna jsme chodili v partě, pletli několikametrové pomlázky, opili se…
Takže nejste tatínek na baterky?
Někdy mám pocit, že jo.
Opravdu? Jste prý zvyklý pomáhat a starat se o děti. S tím mají muži někdy problém. Máte to v sobě přirozeně?
Mně to přijde normální. U mě je to tak, že mám někdy pohodu a nemusím do práce nebo třeba jdu hrát jen někdy večer. Nedokážu si představit, že bych chodil hrát i pětadvacetkrát do měsíce, což jsem si už zažil. Teď je to třeba tak desetkrát. A do toho se všichni zblázní, točí se, a vychází, že jsem i tři dny pryč. A pak zase dva dny nic. Ta nepravidelnost a nejistota, jestli za rok budu mít stejně práce, to je na mém povolání nejbrutálnější. Díky za mou ženu Veroniku, občas mi říká, že nenávidí moji práci. A já to chápu, protože si nemůže nic plánovat. Je to pro ni náročné.
Je hezké, že si to uvědomujete.
Těšíme se na to, až syn půjde do první třídy a dcera do školky. Já si od toho slibuji, že se manželce trochu uvolní ruce a začne řešit i víc sebe v tom smyslu, že se bude moct začít soustředit víc na svou práci. Moje žena ale nikdy nebyla ten typ, že by se oddala jen rodinnému životu a viděla smysl ženy jen rodit děti a být doma. To tak není. Proto mi přijde logické, že to nejsou jen její děti, ale naše děti. Řeší se vždycky ta spravedlnost.
Máte dvě malé děti. Čtete jim před spaním pohádky? Nebo si vymýšlíte příběhy?
U Adama ano, když byl malinký a začal vnímat, tak jsem mu říkal pohádky v imaginární řeči. On poslouchal a já mluvil různou intonací. Když začal mluvit, tak jsem si vymýšlel vlastní příběhy, například že byl správce zvonu na Vyšehradě. A hlavně mu vždycky pomáhal Pat a Mat. A teď, když jsou dva, mají spolu pokojíček, to čtení vypadá tak, že Malvína u čtení usne, a syn poslouchá. Teď jsme zkoušeli číst Bylo nás pět.
Mají rádi pohádku, ve které hrajete, Sedmero krkavců?
Asi to ještě neviděli. A ani by u toho nevydrželi. Ale mají rádi pohádku Kdyby byly ryby.
Jak se herec učí zadrhávat? Co vám pomohlo?
Mně se hodila zkušenost, když jsem zkoušel na DAMU Bratry Karamazovy do Divadla DISK, tak Daniela Špinar režírovala adaptaci tohoto románu sama. A pořád mi říkala, že té mé postavě, hrál jsem Aljošu, musíme něco vymyslet, třeba že by koktala. Najednou to celé dostalo nový rozměr, a začal jsem tu postavu mít rád. Nešlo o koktání, ale o zadrhávání, což se dělá jednodušeji. A u „Krkavců“ se mi to hodilo. I Alici Nellis se to líbilo, a použila to.
Kde se ve vás vzalo to, že chcete být hercem?
Vyrůstal jsem na Moravě, ve Strážnici, kde jsem chodil do základní školy. Během toho jsem dělal tisíc aktivit – tancoval jsem ve folklorním souboru, ministroval, hrál na klarinet, chodil na výtvarku a byl jsem pořád venku. A do toho jsem začal navštěvovat ochotnické divadlo. A tam byla paní učitelka Musilová, která znala moji mámu a navrhla jí, že by nás tam vzala i s mým mladším bratrem, který je také hercem. V deváté třídě jsem se rozhodoval, co budu dělat, a dal jsem si přihlášku na Janáčkovu konzervatoř v Brně. Naši mi řekli, ať to zkusím, a vzali mě. Tam jsem byl čtyři roky a pak jsem šel na DAMU. Bratra vzali v Brně na JAMU. Měl jsem také velké štěstí na profesory a spolužáky.
