Znovu jsme se našli
Martina jsem poznala na základní škole. Byl to typický třídní klaun, který všechny rozesmíval, a já, tichá dívka z první lavice, jsem ho obdivovala jen zdálky. Nikdy bych se neodvážila ho oslovit. Ani by mě nenapadlo, že by si mě mohl všimnout. Ale stalo se. Asi jsem ho také něčím zaujala, a tak se se mnou začal časem bavit, a naše přátelství se dokonce v osmé třídě proměnilo v něco víc. Chodili jsme spolu za školu, seděli na lavičce za hřištěm a povídali si o všem možném. Na konci deváté třídy, chvíli před „posledním zvoněním“, jsme si slíbili, že spolu nikdy neztratíme kontakt a budeme se pořád vídat.
Život šel dál
Jenže každý jsme pokračovali dál úplně jinou cestou. Já začala studovat střední školu u nás v Soběslavi, Martin dojížděl na gymnázium do Tábora. Psali jsme si pár měsíců, občas jsme se viděli, ale postupně to nějak vyprchalo, každý z nás měl najednou jiný okruh kamarádů a známých. Já jsem si našla po roce jiného přítele, Martin se věnoval hlavně škole a sportu, na známosti neměl moc času.
Ztratil se úplně
Po maturitě jsem se vdala a narodily se nám dvě děti. S Martinem jsme v kontaktu vůbec nebyli, měla jsem ho v hlavě jen jako hezkou vzpomínku na školní léta, žila jsem už něčím úplně jiným. Manželství mi ale bohužel nevydrželo. Začali jsme mít neshody ohledně dětí a později i kvůli penězům a po deseti letech jsme se rozvedli a já zůstala s dětmi sama. Byl to dost těžký čas. Měla jsem pocit, že už mě nikdy nic hezkého nečeká a že už zůstanu napořád sama.
Zvědavost mi nedala
A pak se v mé schránce jednoho dne objevila pozvánka na třídní sraz po dvaceti letech. Nechtělo se mi tam. Byla jsem přesvědčená, že se z toho nějak omluvím. Co bych těm lidem vyprávěla? Že jsem rozvedená a život mi nevyšel podle plánů? Nakonec mi to ale nedalo, přece jen jsem většinu bývalých spolužáků dvě desítky let neviděla a zajímalo mě, jak se mají, jak vypadají…
Skvělé rozhodnutí
A bylo to to nejlepší, co jsem tehdy mohla udělat. Se spolužáky jsem si to užila, přišla zase na úplně jiné myšlenky, zjistila, že někteří z nich také nemají na růžích ustláno, a hlavně jsem tam potkala i Martina. Když jsem ho tam uviděla, srdce se mi rozbušilo a cítila jsem šimrání v břiše. Jak při prvním zamilování. Pořád měl ten svůj šibalský úsměv a jiskru v očích, jen snad trochu více vrásek.
Rád mě viděl
Poznala jsem, že i on mě moc rád vidí. Povídali jsme si celý večer. Dozvěděla jsem se, že je také rozvedený a má dceru. Po tom večeru jsme si začali psát. Byl to zvláštní pocit, jako bychom nikdy ani komunikovat nepřestali. Každý den jsme byli v kontaktu, napsali si stovky SMS zpráv, a když jsme se poprvé znovu sešli na kávu, věděla jsem, že ta jiskra mezi námi nikdy nezhasla, možná jsme ji jen ty roky nevnímali.
Stalo se nečekané
Netrvalo ani půl roku a sestěhovali jsme se k sobě. Dnes jsme spolu šťastní, moje děti ho milují, jeho dcera si se mnou skvěle rozumí. Ne vždy je všechno jednoduché, ale máme jeden druhého. Je zvláštní, jak někdy život zařídí druhé šance. Kdyby mi někdo řekl, že se po dvaceti letech vrátím ke své první lásce, nevěřila bych mu. A přesto se stalo.
Veronika (43), Soběslav
