5°C
František Lederer vyprávěl svůj příběh Paměti národa. Do Osvětimi byl deportován v srpnu 1944 ze sirotčince Burza. Osud jeho rodičů se dodnes nepodařilo objasnit. Pravděpodobně je nacisté poslali do vyhlazovacího tábora Chelmno.
„Jeli jsme nákladním vlakem, asi šedesát lidí se dvěma kýbly ve vagonu. A byla to zase ta ‚Fahrt ins Blaue‘, neboli ‚cesta do modrého‘, neboť nám nikdo neřekl, kam jedeme. A ráno, brzy ráno, byla ještě tma, najednou: ‚Schnell, schnell, všechno vystoupit, aufsteigen, vy psi, Hunde, Hunde...!‘“ popsal pan František.
Když prošel první selekcí hned na příjezdové rampě, čekalo ho druhé kolo. Tehdy mu bylo teprve 14 let a německý důstojník ho postavil do skupiny slabých, určených k likvidaci. „My jsme nevěděli, kam jdou... Najednou mě volá zpátky a povídá: ‚Odkud jsi, woher bist du?‘ A já mu povídám: ‚Aus Teplitz-Schönnau.‘ To se jmenovalo dřív, Teplice-Šanov. A on povídá: ‚Das sind wir doch Landsleute! Jsme krajani. Já jsem ze Žatce.‘ – ‚Das ist aber ein Zufall,‘ povídám německy. ‚To je ale náhoda.‘ A on povídá: ‚Du gehst nicht mehr dorthin, ty už nejdeš tam, ty jdeš tadyhle sem!‘ A to mě zachránilo.“ Zbytek skupiny ještě ten den putoval do plynu.
V sobotu 27. ledna 1945 kolem 15. hodiny osvobodili táborový osvětimský komplex vojáci 60. armády 1. ukrajinského frontu. František Lederer si vzpomíná na šokované vojáky v bílých pláštěnkách, kteří pomalu procházeli koncentrákem. Ani v tu chvíli však neměli osvobození zdecimovaní vězni vyhráno. Mnoho z nich zemřelo po unáhleném přejedení. Jiní zůstávali v sovětských polních nemocnicích i několik měsíců.
