7°C
Kostin před třiceti lety fotil pro tiskovou agenturu Novosti, a když mu onoho rána volal jeho přítel, jestli se nechce zaletět na vlastní oči podívat, co se v Černobylu stalo, neváhal ani minutu. Do té doby Kostin viděl leccos, obraz zkázy, který se mu ale 26. dubna 1986 naskytl, mu však vyrazil dech.
„Měl jsem pocit, že se vznáším v prostoru. Jako v hrobě. Bylo tam skutečně naprosté ticho, dokonce už jsem neslyšel ani tlouct listy vrtulníku. Nic. Černá díra. Hrob a ticho jako na hřbitově,“ popsal později pocity, které ho nad zející dírou sžíraly.
Vyfotit stačil pouhý tucet snímků, zhruba po minutě mu totiž vlivem vysoké radiace odešly všechny tři aparáty, které měl u sebe, dál už fotit nemohl... Pilot navíc mezitím zahlásil: „Radiace je šílená, musíme pryč!“ Kostina to naštvalo. „Letím sem takový lán cesty a nic z toho!“ vybavoval si. Že by jim všem mohlo jít o život, si nepřipouštěl.
„Dokonce jsem si otevřel okýnko, abych měl na trosky co nejlepší výhled!“ vzpomínal Kostin. Do Černobylu se pak ještě mnohokrát vrátil, aby situaci kolem něj zmapoval. Nesoustředil se ale pouze na jadernou elektrárnu, fotil i fatální následky katastrofy – lidé a zvířata, u nichž se naplno rozvinula porucha štítné žlázy či rakovina, nebo ozářené rodiče a jejich znetvořené děti…
Přelet nad čtvrtým reaktorem Kostinovi nestačil, dvakrát do něj dokonce sám sestoupil! „Až když jsem byl u reaktoru, došlo mi, že stojím tváří v tvář smrti,“ říkal. Spolu s ním byli v radioaktivním pekle i vojáci, kteří likvidovali následky škody. Vláda SSSR je poslala do akce takřka bez ochrany proti radiaci.
„Každý z mužů dostal dvě role olověného plátu. Ty se nařezaly na kousky a daly na páteř, hlavu, pohlaví a do bot,“ líčil šokující podmínky Kostin.
„Po zaznění signálu pak na dvacet až čtyřicet vteřin vyběhli, nabrali na lopatku palivo, hodili ho do čtvrtého reaktoru a běželi zpět,“ popisoval fotograf, jakým způsobem probíhaly v Černobylu likvidátorské práce. To vše za pár set rublů, medaili a trochu vodky...
