2°C
Pan Sáček si teď spolu s manželkou užívá penzi v Kladně, v domku po jejích rodičích. Upravili si ho a jsou tam spokojeni, protože – jak říkají – mají všude blízko. Do lesa i do Prahy. A pan Sáček si tam v klidu tříbí vzpomínky. A že jich za čtyřicet let služby vojenského letce a pak pilota Československých aerolinií má víc než dost. Jednu z nich si ale nechával pro sebe dlouhá desetiletí. Otevřeně přiznává, že se bál o život. A rozhodl se, že své tajemství svěří právě Nedělnímu Blesku.
Všechno začalo ve válce. Na jejím sklonku žila rodina pana Sáčka v Praze na Smíchově. Jednou ho vylákala parta mladých Němců, členů Hitlerjugend, na Černý vrch na Smíchově a tam ho zbili do krve.
„Řekl jsem totiž jejich vedoucímu, že válku prohrají,“ vzpomíná dnes bývalý pilot. Po květnové revoluci v roce 1945 několik těch Němců dopadli gardisté a přivedli k Sáčkovi. „Dali mi do ruky hůl, a že prý jim to mám oplatit. Já ale řekl, že zajatce nebiju.“
Nicméně od té doby, pod vlivem pohany a ponížení, které tehdy zažil, si umínil, že bude vojákem. „Abych uměl bránit sebe i jiné a už nikdy nic podobného nemusel prožít,“ říká. A stal se vojenským pilotem.
Z gymnázia v Ústí nad Labem, kam se s rodiči přestěhoval, utekl do Školy důstojnického dorostu v Liberci. „Bylo nás tam asi dvě stě a k letectvu chtěli všichni. Vzali nás dvanáct,“ vybavuje si. „Že jsme asi dospělí, mi došlo při fasování poživatin. Na škole v Liberci nám dávali bonbony, teď cigarety.“
Základní výcvik dostal na německých strojích Bücker C 106 a Arado 96, u nás překřtěných na C 2. Pak přešel na sovětské šturmoviky IL 10 a nakonec na první sovětské MiG 15. To už sloužil na základně v Českých Budějovicích, střežil vzdušný prostor nad státní hranicí a pořád se zlepšoval.
Před 55 lety vyletěl první člověk do vesmíru: Gagarinovo tělo dodnes krouží po oběžné dráze, tvrdí …
Převeleli ho na základnu Milovice-Mladá u Lysé nad Labem. Stal se instruktorem, cvičil mladé letce a učil je tomu, co sám ovládal bezvadně. Na něco ale ani jeho síly nestačily…
„Ten let mám pořád před očima. Krásné léto 1959, možná červenec, dohlednost nejmíň dvacet kilometrů, výška asi tři. Letěl jsem s žákem na MiGu 15 UTI, on na předním sedadle, já za ním. Všechno bylo v pořádku, a tak jsem ho od sebe – podle předpisů – oddělil sklopnou plátěnou zástěnou a nechal ho létat podle přístrojů, samostatně,“ popisuje Rostislav Sáček svůj zážitek.
Najednou se řídicí páka prudce přesunula až na doraz kupředu. Pilot Sáček ji ani oběma rukama nedokázal přitáhnout k sobě. „Došlo k zápornému přetížení a my se řítili takřka kolmo dolů,“ vzpomíná. Blesklo mu hlavou, že to nepřežijí, ale pak mu vytrénovaný mozek poradil použít přepínač vyvážení.
Byl trojpolohový a poháněl elektromotorek, který vyvažoval těžiště letadla. Vladimír Michajlovič Komarov (†40) byl prvním mrtvým při dobývání kosmu. Původně stíhací letec, syn domovníka a kuchařky, vynikal neuvěřitelnou pílí a sebekázní. Do skupiny kosmonautů ho přijali v roce 1960 a o čtyři roky později velel tříčlenné posádce lodi Voschod 1.
Získal hodnost plukovníka a měl jako první otestovat na oběžné dráze novou loď Sojuz 1. Na zkušební let odstartoval 23. dubna 1967, o den později při sestupu selhal přistávací padákový systém a Komarov v kabině uhořel. Velmi se přátelil s Jurijem Gagarinem, který jeho ostatky z trosek kabiny vynesl.
„Nahmatal jsem polohu vzhůru a dlouho tam držel prst. Těžiště MiGu se skutečně změnilo a já po dlouhých vteřinách ucítil, že řídicí páka měkne.“ Letadlo začalo stoupat možná ani ne dvě stovky metrů nad zemí. „Já tehdy snad viděl i jednotlivá stébla trávy.“
Po přistání a vyjasnění události s žákem, který seděl vpředu („já myslel, že mě zkoušíte,“ řekl svému instruktorovi) nahlásil celý případ jako technickou závadu. Odborná komise ale nic nezjistila, všechno bylo v pořádku, a tak se létalo dál. Stíhačky MiG 15 UTI tehdy vyráběli v Aero Vodochody, celkem asi dva tisíce, a odebíral je od nás i tehdejší Sovětský svaz. Na tomtéž typu, na kterém se málem zabil pilot Sáček a jeho žák, letěl v den své smrti 27. března 1968 i Jurij Gagarin.
„Jeho letadlo se stejně jako my dostalo znenadání do střemhlavého letu, a protože byli v mracích, nedokázali se odpovídajícím způsobem zorientovat. My měli naštěstí jasné počasí, jinak jsme mohli dopadnout stejně,“ je přesvědčen Rostislav Sáček. O příčině Gagarinovy smrti, který jako první obletěl Zemi 12. dubna 1961, nepochybuje.
„Nemohlo to být nic jiného než sabotáž ve Vodochodech. Vždyť těch MiGů tehdy spadlo víc, nejen u nás. Podle mého stačilo do elektrického obvodu vyvážení letadla umístit jisté zařízení. To po dlouhé době, za letu, vygenerovalo tzv. tvrdé napětí. Došlo k bleskovému přestavění zmíněného vyvážení a letadlo začalo nekontrolovatelně padat. Byla to sabotáž!“
A jako důkaz toho, že se minulý režim se sabotážemi opravdu potýkal, přidal bývalý pilot už zapomenutý případ. „To už jsem létal s ČSA, na čtyřmotorovém IL 18. Po jednom přistání v Ruzyni, někdy v roce 1973, jsem si všiml, že kus od ranveje je dlouhá a hluboká jáma, která tam nikdy nebyla. Tak jsem se tam zašel podívat.“
Pod zemí tam od dvou věžovitých nádrží vedlo potrubí s leteckým petrolejem. „Letadla ho brala samospádem, bez čerpadel,“ vysvětluje. Vyšetřování ukázalo, že kdosi potrubí před umístěním do země a před omotáním izolací v délce asi dvou metrů provrtal, že vypadalo jako cedník.
„To musel být hodně zlý člověk,“ je přesvědčen pilot Sáček. „Vládě neuškodil, zato ve všech přilehlých vesnicích zkazil studny i podzemní vodu. Ublížil obyčejným lidem, škody byly obrovské.“ Stejného ražení podle něj musel být pachatel sabotáží v Aeru Vodochodech. „Nikdo mi nevymluví, že tam působil člověk, který zabil Gagarina. A možná i jiné letce, to už se nikdy nedozvíme.“
