Osudoví muži Adiny Mandlové

(Narozena 1910, zemřela 1991)

Být dnes mladá, plní titulní stránky novin a časopisů. Čtyřikrát vdaná nymfomanka, neúspěšně se pokoušela o sebevraždu, měla desítky milenců, její první manžel se zabil z něšťastné lásky k ní. Neohlížela se na předsudky, toužila po lesku a přepychu a jejím životním krédem bylo heslo: „Buď Ritz, nebo nic.“

Nejslavnější záběr kariéry Adiny Mandlové
Nejslavnější záběr kariéry Adiny Mandlové
Autor: int

Dominantní otec

Když inspektorovi státních drah z Mladé Boleslavi panu Mandlovi zemřela na tuberkulózu manželka, s kterou měl dva syny, oženil se znova s dcerou hospodského. Narodil se jim syn, a pak konečně dcera. Dostala zvláštní jméno: Adina. Táta ji odmalička rozmazloval a všem dával najevo, kdo z dětí je číslo jedna. Adině dokonce museli všichni vykat, přičemž ona odpovídala tykáním. Měl s ní velké plány a jasno o její budoucnosti: dcera bude klavírní virtuoska. Ve čtyřech letech se tak Adina začala učit hrát na piáno.
Když ale Adině nebylo ani osm let, pan Mandl nečekaně zemřel. Matka se chopila žezla a okamžitě malé Adině piáno zatrhla. Rodinné poměry se horšily, protože otec po sobě zanechal jen malou penzi. Vilu v níž Mandlovi bydleli, nebylo možné prodat, což si pan Mandl vymínil ve své závěti.

Matčin milenec

Paní Mandlová tak záhy třela bídu s nouzí, až začala pronajímat pokoje jejich vily studentům. Adinin život se tak proměnil v samé praní, žehlení a vaření. Když bylo Adině čtrnáct let, její matka si našla přítele, stavitele Vodičku z Kralup, kterému pronajala celé přízemí vily. Nikdy se za něj však neprovdala, aby nepřišla o penzi po manželovi. Rodině se s Vodičkovou pomocí konečně začalo vést lépe. Adina ale stavitele Vodičku nikdy neuznávala.

O panenství přišla s vojákem

V 16 letech si po jedné bouřlivé hádce s matkou sbalila své věci a odjela do Olomouce, kde trávil vojenské cvičení jistý nadporučík v záloze, Vondráček, do kterého byla už pár týdnů bezhlavě zamilovaná. „Vypotácel se z baru, kde seděl, a já mu vylíčila, proč jsem utekla z domova. Nalil do mě v baru spoustu vína, vzal mě nahoru do pokoje, a já přišla o panenství. Byla to celkem bolestná zkušenost, divila jsem se, co na tom lidi mají...“ Druhý den pak Vondráček zatelefonoval Adinině matce, která jen apaticky řekla, že když Adinu zničil, může si ji už nechat. „Byl to pro mne otřes, že mě matka zavrhla. Zatvrdila jsem se a umínila si tehdy, že budu bojovat, abych dosáhla samostatnosti a úspěchu.“

Obchodník s hasicími přístroji

Po jedné velmi ostré hádce s panem stavitelem, jak mu vždy říkala, utekla za svým přítelem, potloukala se s ním po barech a na čas s ním odjela předvádět po vesnicích hasicí přístroje. Tehdy poprvé uplatnila svůj herecký talent.

Pan stavitel Vodička se Adiny zbavil tak, že ji poslal do Paříže. Adina, které bylo tehdy 16 let, se tam naučila báječně vařit a zdokonalila se ve francouzštině a němčině. Znalosti jazyků značně rozšířily její akční rádius, co se týče milenců.

Romance v Paříži a Drážďanech

V Paříži si okamžitě našla milence, tajně absolvovala potrat a bylo jen otázkou času, kdy ji z penzionátu vyloučí.

„Při slavnostním otevření nové školní budovy teklo šampaňské proudem a byla pozvána velká společnost. Zmizela jsem do parku s jedním mladíkem. Objevili nás, zrovna když si sundaval kalhoty. Druhý den jsem si pakovala kufry,“ vzpomíná Adina.

Z penzionátu ji vyhodili asi měsíc před koncem školního roku a aby se to matka nedozvěděla, utekla k dalšímu příteli do Drážďan.

Po návratu domů do Mladé Boleslavi jí začalo být okresní město jaksi těsné. Tehdy se seznámila s mladými herci trávícími prázdniny poblíž Mladé Boleslavi a odešla s nimi do Prahy.

Hugo Haas
Hugo Haas
Autor: int

Režisér Hugo Haas

První malou roli Adina dostala ve filmu "Děvčátko, neříkej ne!", vedla si tak špatně, až jí pan režisér Boháč předpověděl, že nikdy herečkou nebude. Prostořeká Adina si to nenechala líbit a panu režisérovi odpověděla, že než on natočí další film, bude z ní hvězda. A měla pravdu.

Po dalších dvou mizerných úlohách jí Hugo Hass nabídl roli ve svém filmu "Život je pes" a Adina zde opravdu vynikla. Bylo jí 22 let, byla to moderní, cynická, vzdělaná dívka s postavou manekýnky.

Hugo Hass potom Adinu nastěhoval k sobě do bytu, začal ji učit herectví a přejmenoval ji na "Titinku", protože takto říkal všem svým milenkám. Hugo uvedl svou vycházející hvězdu mezi mladou bohémskou společnost, která se nazývala "Tafelrunda", a tady se Adina seznámila třeba s Karlem Čapkem, Voskovcem a Werichem, Janem Masarykem a Karlem Poláčkem.
Do roku 1939 si Adina zahrála asi ve 32 filmech převážně hlavní ženské role, slavnou ji učinily především ty, ve kterých hrála po boku Oldřicha Nového. Není potvrzeno, že by kdy byla jeho milenkou.

Byla vždy lehkomyslná a žila ze dne na den, takže si vůbec neuvědomovala, jaké mraky se nad Evropou začaly stahovat. Zasáhly také její oblíbenou "Tafelrundu." Karel Čapek zemřel, Voskovec a Werich chtěli emigrovat a Karel Poláček a Hugo Hass byli jako Židé pronásledováni.

Stavitel Fred

Někdy v té době si Adina Mandlová našla dalšího bohatého přítele, Freda Schneinera - Svítila. Fredova společnost Adinině, už velmi nahnuté, pověsti nijak nepomohla. Fredova stavební firma i v nejhorší válečné době dostávala státní zakázky, protože Fred se vždy kamarádil s těmi správnými politiky.

Z té doby (1939) pochází známá hláška z filmu Kristián, kterou pronesl Oldřich Nový: „Vyberte si mě a ne nějakého Freda!“

Kvůli svému položidovskému původu si Fred předcházel a hostil každého vlivnějšího Němce. S jedním z Fredových hostů, s přednostou Hitlerovy kanceláře, Adina prožila milostný úlet. „Byla to jedna noc, byli jsme oba opilí... A přesto to byla jedna z hlavních příčin mého pádu po válce.“

S Fredem si mohla dovolit přepychový život. Četné výlety do ciziny, bohaté bankety, hostiny pro členy vlády, honitby, služebnictvo a drahé vozy nebo vily či velkostatek. Takový život Adině vyhovoval, přitom si ani nevšimla, že ji veřejnost strká do jednoho pytle, v kterém už vězí Fred.

Když byl Fred Svítil odvezen do koncentračního tábora, stala se milenkou dalšího vlivného Němce - novináře a filmového referenta z úřadu říšského protektora, Hermanna Glossgena, a od té doby se o ní mezi lidmi začalo tradovat, že se veřejně stýká a chodí s Němci.

Paradoxně se o ní šířily fámy, že je milenkou K. H. Franka, přestože ten se snažil, aby jako herečka skončila, a doslova ji nesnášel: „To je známá kurva, vyspí se s každým cikánem a je to notorická šovinistka,“ psal Frank ve svém dopisu Goebbelsovi.

Adina doprovázela Freda na různé společenské události a byla to vždy ona, koho si veřejnost všimla, protože byla známá. Když byla později spojována s ministrem Frankem, nic si z toho nedělala a klidně si ještě zahrála v komedii "Přítelkyně pana ministra".

Když se s ní Fred Svítil rozešel, pokusila se o sebevraždu. Po návratu z nemocnice opět po hlavě skočila do bezstarostného užívání, takže o ní vznikla průpovídka "Baarová má oči mandlové a Mandlová má oči barové".

Svatopluk Beneš
Svatopluk Beneš
Autor: int

Malující ženich Tůma

Po krátké známosti s jejím kolegou Svatoplukem Benešem ve 31 letech poprvé provdala za malíře, komunistu Zdeňka Tůmu, který kvůli výdělku zpočátku pracoval v humoristických časopisech, v roce 1936 si mohl dovolit odjet do Francie a odtud pak procestovat Anglii a Španělsko. 1939 uspořádal první samostatnou výstavu v Topičově salónu v Praze a další následovala v roce 1942 ve Vilímkově galerii. Když se Adina seznámila s Tůmou, byl díky své tvorbě a divadelním zakázkám už finančně nezávislý.

Vzali se 8. května 1943. Půl roku na to se zabil. „Pár týdnů jsme se sice pokoušeli o dítě, ale když to nešlo, spávali jsme každý sám a žili po svém,“ vzpomíná Adina. V divadle se pak seznámila s mladým, pohledným hercem a komunistou Vladimírem Šmeralem a přeskočila jiskra... Malíř Tůma situaci nezvládl a otrávil se plynem.

Vladimír Šmeral
Vladimír Šmeral
Autor: int

Komunista Šmeral

Herečka našla podporu v nové lásce. Vladimíra Šmerala milovala se vším všudy, i přes to, že se odmítal rozvést se svou ženou, Židovkou, aby ji ochránil od transportu. Zatímco o její přízeň stály desítky vlivných a bohatých mužů, vybrala si tehdy nacisty pronásledovaného člověka.

„Časem jsem na něm byla sexuálně závislá tak, že jsem si život bez něj nedokázala představit...“ Idylka netrvala dlouho - čekala se Šmeralem dítě a ten byl v roce 1944 odvezen do koncentračního tábora.

Po čase se těhotné Mandlové do ruky omylem dostal lístek plný láskyplných slov, který psal Šmeral své legitimní ženě. Adina onemocněla a předčasně porodila mrtvou holčičku. Už nemohla mít děti. Nad Šmeralem zlomila hůl, ale když se u ní po útěku z koncentráku objevil, pomohla mu...

Na konci války se Adina vypravila do Berouna na návštěvu známého a přitom byla zatčena příslušníky Revoluční gardy. Padlo na ni obvinění, že přijala německou státní příslušnost a byla zadržena ve vazbě, která ji pravděpodobně uchránila před zlobou veřejnosti. Po třech měsících strávených na pankrácké věznici byla Adina Mandlová pro nedostatek důkazů propuštěna na svobodu.

Joe Kočvárek, manžel Adiny Mandlové
Joe Kočvárek, manžel Adiny Mandlové
Autor: int

Létající ženich Kočvárek

Po odmítnutí spolupráce s tajnou službou nemohla najít žádné angažmá, takže svou situaci vyřešila po svém. V roce 1947 se Adina v jednom z oblíbených pražských barů seznámila s Joe Knightem, pilotem RAF, jinak Josefem Kočvárkem.

„Jednou se v jakémsi baru strhla opět rvačka mezi mými společníky a jejich oponenty, a v tom přišla policie a málem by mě byli sebrali, nebýt toho, že jeden host mě rychle popadl a vyvedl zadním vchodem ven. Byl to mládenec z malé moravské vísky, jmenoval se kdysi Pepík Kočvárek, ale po Mnichově utekl do Anglie, vstoupil do RAF, po válce dostal anglické státní občanství a změnil si jméno na Joe Knight,“ vzpomíná Adina.

Děj měl rychlý spád. Joe se přestěhoval k Adině, zanedlouho byla svatba a Adina získala anglický pas. Krátce po únoru 1948 odletěli do Londýna. Adina cestovala napřed a celý let probrečela.

Neměla velké štěstí při hledání práce, přestože mluvila výborně anglicky a provázela ji pověst dobré herečky. Existenční starosti ji trápily zejména poté, co se s Joem, který začal podnikat ve Švýcarsku, nechala rozvést (Kočvárek po válce prodával auta. Zemřel v březnu 1979 v portugalském Lisabonu). Byla v Londýně odkázána pouze na své skromné příjmy z občasného hraní.

Londýnský zazobaný ženich

Kdo by se tedy divil, když osmatřicetiletá herečka kývla na dlouhé naléhání milionáře Geoffreye a provdala se za něj. Finančník si ji chtěl „koupit“ pouze jako zajímavý doplněk, který ho měl bezvýhradně respektovat. Jejich manželství trvalo asi dvě léta a bylo plné hádek, žárlivosti a nudy.

Mezitím však nabrala Adinina divadelní kariéra správný směr a vypadala slibně. Jenomže Adina vážně onemocněla tuberkulózou a byla nucena odjet do švýcarského sanatoria na léčení. Po mnoha měsících se zdravá vrátila k manželovi.

Po dvou letech se rozvedli. Adině bylo něco málo přes čtyřicet. Když na životní křižovatce bilancovala svůj život, příliš dobře to pro ni nedopadlo: „Bylo to jen pár nepatrných kousků štěstí... Na opačné misce vah tři nepovedená manželství, dva potraty, mrtvé dítě, sebevražda manžela. A pak hromady pomluv, špíny a bolesti. Nevím, zda mne čeká ještě někde nějaká láska...“

Poslední manžel: homosexuál Ben

Posledním mužem jejího života byl módní návrhář Ben Pearson. Ben byl hodný, něžný a homosexuál. S Benem Adina našla konečně klid a jejich manželství jim vydrželo třicet sedm let.

Vlastnil obchodní dům a v Londýně módní salon. Z Adiny a Bena se brzy stali přátelé a nerozluční kamarádi. „Jednou večer mi Ben svěřil, jak jako homosexuál v puritánské Anglii trpí. A řekl, že by se mnou rád žil v manželství, že ke mně cítí hlubokou lásku...“ 17. června 1954 se vzali.

Mnozí jim sýčkovali brzký konec, ale pro oba bylo manželství až do konce šťastné. Když se po dvou letech přestali sexuálně přitahovat, každý měl své přátele... Na Adinu se po dlouhé době usmálo herecké štěstí a začala excelovat v seriálech, měla šanci na hlavní roli v divadelním představení. Ale projekt zkrachoval. Adina se cítila na pokraji sil. „Sáhla jsem po lécích, hledala smrt a Ben mne zachránil. Opakoval mi stále, že život beze mne si nedokáže představit...“

V roce 1966 dostala nabídku od režiséra Jerneka na hlavní roli v muzikálu Hello Dolly. V Praze na letišti ji čekalo velkolepé přivítání, kytice, polibky... Ale dále už jen nepříjemnosti. StB kontrolovala Adinu na každém kroku, nevraživost kolegyň.

„Jednou mi jedna známá řekla, že se proti mně ustavila akce na protest proti mému vystupování. Vedla ji Anka Gabrielová a Jiřina Štěpničková.“ Roli vzdala a odstěhovala se na Maltu.

„Na zahradě našeho domu kvetou oleandry, ibišky, dozrávají fíky, pomeranče olivy, jahody i hrozny vína. Klid a mír,“ vzpomíná ve svých pamětech na Maltu Mandlová. V domě bydlela jen ve společnosti své kočky Topsy, Ben pracoval v Anglii a občas za ní jezdil.

Po 16 letech se Pearsonovi odstěhovali do Kanady. V roce 1991 tam Ben zemřel. Adina osaměla.

Do vlasti se Adina vrátila teprve v roce 1991, po Benově smrti. Zabalila si věci do několika kufrů, vzala urnu s popelem manžela a psa a vrátila se zpátky do Čech. Bydlela v dobříšském zámku. Jejím posledním vystoupením na veřejnosti byla premiéra filmu Tankový prapor.

Adina Mandlová v roce 1991
Adina Mandlová v roce 1991
Autor: int

Mandlová se netajila tím, že domů přijela zemřít. O pohřbu měla jasnou představu: Bílý rubáš a jednu jedinou, jako krev rudou růži, položenou na prsou. Nechtěla žádný obřad a žádný hrob. 16. června 1991 zemřela v příbramské nemocnici jedna z největších českých filmových hvězd.


Rány osudu Jiřiny Steimarové

Jiřina Steimarová
Jiřina Steimarová
Autor: int
Jiřina Steimarová
Jiřina Steimarová
Autor: int

(narodila se 1916 v Praze, zemřela 2005 ve věku 91 let v Praze)

Matka: byla Anna Budilová (1889-1962), dcera divadelního herce a ředitele Vendelína Budila.
Otec: herec Jiří Steimar (1887-1868), syn pekaře.

Měla tři děti: Jiřího Kodeta (1937-2005), Evelýnu Juhanovou-Steimarovou (1945) a Julii Juhanovou (1947).

Dětství

Jiřina Steimarová se na jeviště Národního divadla poprvé postavila jako šestiletá pod pečlivým dohledem svého otce v roce 1922 a brzo se stala dětskou hvězdou. Její otec Jiří Steimar hrál v Národním divadle od roku 1913 až do své smrti roku 1968.

Vyrůstala s rodiči v pražském Podskalí na břehu Vltavy. Šest let po ní se narodil syn Miloš (1922-49), který byl také nadějným hercem. Ve věku 27 let zemřel na následky otravy plynovými výpary z kamen, kterých se nadýchal, když spal.

Ještě za života Jiřinina bratra Miloše koupila Steimarova rodina dřevěnou chalupu v Černošicích s půlkou ostrova na Berounce. Podnikavý otec Steimar záhy chalupu přebudoval v moderní penzión, o který se staral jako hoteliér, rád však hostům také uvařil. Do toho hrál v jednom filmu za druhým. Vila se stala centrem schůzek významných herců té doby.

Steimarovi v Černošicích pěstovali holuby, psy a slepice. Místním občanům pomáhali s ochotnickým divadlem a sami v něm vystupovali. Jiří Steimar však organizoval i divadlo doma a zapojoval do něho manželku Annu, dceru Jiřinu, syna Miloše i personál.

Otec herec Jiřá Steimar
Otec herec Jiřá Steimar
Autor: int

První a druhá svatba
Jiřina Steimarová získala první velké angažmá v roce 1933 (jako 17letá) v Národním divadle. Zůstala 19 let, než dostal od komunistů padáka.Krátce po vysněném angažmá se její rodiče rozvedli. Její matka Anna se pokusila založit vlastní divadlo, ale příliš se jí nevedlo, a tak žila do roku 1939 ve zvláštním svazku v Černošicích s bývalým manželem a jeho novou ženou Žofií.

Macecha Žofie byla z bohaté rodiny, panovačná a rozhazovačná zachránila do dluhů upadající penzion. Steimar její povahou své druhé ženy a vztahem k nevlastním dětem dost trpěl. Roku 1939 Steimarovi hotel v Černošicích prodali (za 2. světové války obsadil Hitlerjugend, později se z něho stal Domov důchodců). Žili krátký čas v Praze a asi od roku 1941 měli vlastní vilu postavenou v horském stylu v Úvalech, zde žil až do své smrti roku 1968.

Jiřina se ještě v době, kdy bydlela s rodiči v Černošicích, vdala za sochaře Jana Kodeta (1910-1974). V roce 1938 se jí narodil syn a později slavný herec Jiří Kodet (zemřel 2005). Se sochařem Janem Kodetem se rozvedla v roce 1944. První manžel byl o šest let starší než ona, druhý o šest let mladší. Mladý automobilový závodník Jaroslav Juhan (narozen 1923) měl s Jiřinou Steimarovou dvě dcery. Budoucí herečku Evelynu Steimarovou (1945) a Julii Juhanovou (1947). Když měli svatbu, bylo Jiřině Steimarové 28 a Jaroslavu Juhanovi pouhých 22 let.

Její druhý muž (uprostřed v černém)
Její druhý muž (uprostřed v černém)
Autor: int

Jaroslav Juhan se po emigraci v roce 1949 prosadil jako největší prodejce automobilů Porsche v jihoamerické Guatemale a také jako mimořádně úspěšný závodník na továrních vozech Porsche v 50. letech. Nyní žije v Ženevě ve Švýcarsku a do Čech pravidelně jezdí na návštěvy.

Osud udeřil po válce

Jiřinu Steimarovou začala poté, co se v Československu chopili moci komunisté, stíhat rána za ranou. Nejprve jí zemřel bratr, pak do jižní Ameriky nečekaně emigroval manžel Jaroslav Juhan, v důsledku čehož dostala v Národním divadle padáka. Její matka herečka Anna Steimarová se po nešťastném úmrtí syna Miloše (1949) dostala do depresí, hubla a dostala rakovinu. Umírala deset let, zemřela roku 1962.

Jiřina po padáku z Národního divadla v roce 1952 dva roky nesměla hrát, pak angažmá v Hudebním divadle v Karlíně, kde hrála až do roku 1979.
V roce 1965 se stala vedoucí dramatického oboru pražské Lidové školy umění v Biskupské ulici, kde se výuka herectví až konce života stala její velkou láskou. O smrti prvorozeného syna Jiřího Kodeta v roce 2005 se nikdy nedověděla.

V sanatoriu se hroužila do šťastných chvil druhé poloviny čtyřicátých let minulého století, kdy jí bylo třicet let. To ještě dostávala krásné role, radovala se z malého Jirky a nehonili ji komunisté. Snila a nepřišlo jí divné, že ji syn Jiří nepřišel do nemocnice navštívit.

glamour girl pavouk
glamour girl pavouk
Autor: hop