Sedíme v centru Prahy. Jaký je vlastně váš vztah k tomuto městu?

Skvělý. Narodil jsem se tady, ale jako dvouletý jsem se s rodiči přestěhoval do Liberce. Když mi bylo deset, tak rodiče emigrovali do Rakouska a já vyrostl v Salcburku. Přesto, když jsem v Praze, tak cítím, že jsem tady doma. Mám tu nejlepší přátele, vznikly tady i hlavní myšlenky mé firmy.

Byla vaše emigrace nějak dobrodružná?

Ani ne. Část rodiny utekla už v roce šedesát osm. Z mých rodičů jako první emigroval otec. Ten si jel původně do Rakouska jen zalyžovat a zůstal tam. A lyžuje tam dodnes. Máma pak se mnou a mladším bratrem pak za otcem zcela legálně vycestovala.

Fotogalerie
5 fotografií

Jak jste emigraci prožíval vy?

Ze začátku to rozhodně nebylo veselý. Otec byl stavební inženýr a máma učitelka, ale v Rakousku museli začít zcela zespoda. Táta házel písek na stavbě a máma uklízela u mě ve škole. Ale asi za deset let se otec propracoval do svého původního povolání.

A co vy?

Já se naučil za rok plynule německy. V té době bylo ale v Rakousku spousta emigrantů z Turecka a Jugoslávie a nás s nimi házeli do jednoho pytle. Takže jsem si mockrát vyslechl, že jsem česká svině, a že  mám táhnout domů. Tehdy jsem se naučil vážit si lidí. Je mi úplně jedno, odkud člověk pochází. Důležité je to, co má v hlavě.

Nevznikla tehdy i vaše ambice okolí něco dokázat?

Taková chuť přišla zcela automaticky. Když je člověk permanentně kopanej, tak to v něm prostě vzbudí bojovnost. Ale možná je to u náturou. Je spousta emigrantů, kteří dokázali velké věci a pak je jich také spousta, kteří nedokázali vůbec nic.

Nemáte vysokou školu. Proč?

Vystudoval jsem v Rakousku obchodní akademii, ale rodiče už na mě neměli nervy, protože jsem byl celkem problematické, neklidné dítě, takže mě na univerzitu nedali.

Takže jste se po maturitě vrhnul rovnou na byznys?

Ještě před tím jsem šel v Rakousku na tři čtvrtě roku na vojnu. Byl jsem v armádním vojenském týmu. Něco jako tady byla Dukla.

Co jste dělal za sport?

Desetiboj. To mne možná ovlivnilo víc než emigrace. Byl jsem dokonce v rakouském reprezentačním týmu.

Po vojně jste šel tedy dělat co?

Pracoval jsem v rakouské firmě, která obchodovala s dětským a sportovním zbožím. Začal jsem jako servisní technik, který přidělával ulomené kolečka k dětským kočárkům. Pak jsem díky znalosti češtiny tři čtvrtě roku pomáhal po revoluci zakládat pobočku v Česku. To mne ale moc nebavilo, a tak jsem si řekl o místo obchodního cestujícího v Německu. Asi po devíti měsících mne oslovila konkurenční firma Concor a to byl bod zlomu v mojí kariéře.

Jak na vás přišli?

Ta branže je poměrně přehledná, a protože jsem jim bral kšefty, tak o mě dobře věděli. Bylo mi dvacet tři let a oni mi nabídli místo ředitele marketingu a distribuce. To se nedalo odmítnout.

Co se dělo dál?

Vydržel jsem na té pozici deset let. Ukázalo se, že firma je v dost dezolátním stavu, což byl taky důvod, proč mi to místo nabídli. Byla jen pár kroků od konkurzu. Během sedmi let jsme jí úplně otočili naruby. Vytvořili jsme prodejní síť po celé Evropě, otevřeli jsme japonský trh a obrat jsme zvýšili o čtyři sta procent. Když jsem nastupoval, tak firma ročně prodělávala dvě stě tisíc euro. Za pár let měla roční zisk čtyři miliony euro. Majitelé se pak rozhodli firmu prodat.

Co to znamenalo pro vás?

Udělali ze mne generálního ředitele. Na tom místě jsem vydržel tři roky do svých třiatřiceti let. Pak jsem si řekl, že ž mám dost toho psát zprávy finančním kontrolorům a vysvětlovat jim, jak taková firma funguje.

V kristových letech jste se tedy rozhodl zcela změnit svůj život?

Sednul jsem si se svým nejlepší kamarádem a ten mi řekl: Skoč do toho, udělej si vlastní firmu. Spousta známých mi to ale rozmlouvala. Říkali, že mám teplé místo, vydělávám spoustu peněz, tak proč to riskovat. Jenže já to prostě musel udělat, abych se mohl vyvíjet dál. Navíc to byla nuda. A tak jsem z Concordu odešel.

Jak jste tedy začal?

Nejdřív jsem udělal obchodní společnost, která se zabývala dovozem značkového dětského zboží. Vydělali jsme nějaké peníze, pak jsem si ještě vzal bankovní úvěr a to všechno jsme investovali do vývoje nové autosedačky.

Vaše firma se jmenuje Cybex. Má to nějaký hlubší význam?

Nic takového. Věděl jsem, že nechci značku, kde by bylo slovo baby a u toho obrázek miminka. Taková značka by mne limitovala v tom, jaké zboží bych musel vyrábět.

A ten název vznikl jak?

To si pamatuji naprosto přesně. Byl jsem se svým jihokorejským obchodním partnerem v Soulu a kupoval jsem si právě videokamaru, když mi volal můj právník. Že prý už má všechno připravené, ale chybí mu akorát jeden detail – jméno firmy. Já zrovna držel v ruce nový fotoaprát od Sony pojmenovaný Cybershot. Úplná novinka tehdy. Tak na to jméno foťáku koukám a najednou mne napadlo jméno Cybex. Můj obchodní partner hner říká, že to je dobré jméno, že v asijských jazycích bude dobře fungovat. Tak jsem zavolal španělským přátelům, jestli tímhle názvem nikoho neurazíme ve španělsky mluvících zemích a jestli se to dá dobře vyslovit. I oni řekli, že je to OK. Tak jsem zavolal zpátky právníkovi a říkám mu: firma se bude jmenovat Cybex. Jen zjisti, jestli to nemá náhodou zaregistrované někdo jiný. Neměl.

Vaše firma je tedy velmi mezinárodní.

Dnes to jinak nejde. Němci jsou známí, jako skvělí inženýři, takže jim jsem svěřil konstrukci výrobků a jejich marketing. A počítat umí Němci taky dobře, takže náš finanční ředitel je Němec. Vyrábíme v Číně, kde mi na to dává pozor můj jihokorejský partner, protože na čínské standardy bych se moc spoléhat nechtěl. Design a kreativitu jsem pak svěřil Čechům. A celé to řídím já – původem Čech, který vyrostl v Rakousku a žíjící na půl v Německu a na půl v Hongkongu. Spojení talentů po celém světě do jedné firmy – to je základní vize naší společnosti.

Jaký byl tedy první výrobek vaší firmy?

Dětská autosedačka. Jmenuje se Solution a díky ní jsme doslova šokovali celou branži. Vyhráli jsme totiž úplně všechny spotřebitelské testy, které se daly vyhrát. Za první rok jsme jí prodali sto padesát tisíc kusů. Celkem pak osm set tisíc.

Co se dělo dál?

Začali jsme vyrábět další typy autosedaček a asi za rok a půl jsme na trh uvedli dětská nosítka, ve kterých maminky nosí na těle své ratolesti. V Česku se tomu říká klokánek. Díky tomu jsme dostali naší značku na ulici. To bylo velmi důležité. Tím jsme spojili průmyslový design s módním návrhářstvím.

Víte kolik vaše autodesačky zachránily životů?

Neznáme přesné statistiky. Ale kdyby jen jeden, tak je to dost. Ročně ale dostáváme několik desítek dopisů od rodičů, kteří nám píšou, že měli bouračky, a že jsou rádi, že jejich děti byly v našich sedačkách.

Je pravda, že vaše výrobky se těší velké oblibě u amerických hvězd?

Zrovna před pár dny byla vyfocena Sarah Jessica Parker, jak s naším kočárkem drandí po Holywoodu. Dále třeba víme o Angelině Jolie, Bradu Pittovi a Tigeru Woodsovi. Heidi Klum, která očekává další miminko si u nás také nakoupila naše výrobky.

Kolik tedy vaše firma vydělává?

Očekávaný obrat naší firmy na příští rok je sto milionů euro.

A kam byste chtěl firmu dovést?

Naším cílem je vytvořit globální lifestylovou designovou značku. Vzorem jsou nám značky jako Virgin nebo Red Bull. Můžeme vyrábět cokoliv. Nechceme limitovat kreativitu a fantazii našich zaměstnanců.

Jste bohatý člověk. Jaké máte koníčky.

Jsem bohatý člověk hlavně životem. Jsem bohatý v tom, že si mohu dělat co chci. Mým největším koníčkem je tak moje rodina a moje firma.

Nepotrpíte si tedy na drahé auta nebo třeba hodinky?

Vůbec. Z toho už jsem vyrostl. Když mi bylo třicet let, tak pro mne statusové symboly byly důležité. Ale teď už ne.

Co jste tehdy tedy měl za auto?

To není důležité, ale vyzkoušel jsem si snad všechno, co má kola a volant. Ale tím přesycením vším, jsem pochopil, že opravdové hodnoty jsou jinde. Můj koníček je proto být volný a dělat si, co chci.

Kolik času v roce strávíte na cestách?

Tak dvě třetiny. Máme pobočky v Číně, v Hongkongu, v Praze, v USA, v Německu, v Itálii. A protože mám toho času tak strašně málo, tak každou volnou vteřinu se pak snažím věnovat své rodině. Mám dvě fantastické děti – patnáct a jedenáct let a skvělou ženu, která se mnou tu bláznivou cestu jde už dvacet let. To si nekoupíte za žádné peníze.

Sarah Jessica Parker s kočárkem značky Cybex
Sarah Jessica Parker s kočárkem značky Cybex
Autor: abl