Sedíme v mohutných kožených křeslech školní knihovny v americkém státě New Hampshire. Ve vitrínách jsou všechny knihy Dana Browna, včetně té nejslavnější Šifra mistra Leonarda. A také díla jeho otce. Ten na této škole učil a napsal 13 matematických bestsellerů. Dan Brown ukazuje prstem na protější cihlovou budovu: „V tom domě jsem se narodil. Tady jsem vyrůstal a tady i zemřu – ale ještě ne teď...“

Bild: Jak se cítíte po odvedené práci?
(Dan Brown vytahuje svůj nový iPhone s obrázkem Mony Lisy na pozadí) „Vděčný! Pracoval jsem šest let. Napsat knihu je jako vychovat dítě. Napsal jsem toho tolik, že by to stačilo na osem knih. Ale miluji čtenáře. Chci, aby každou stranu obracel s radostí a aby se při tom hodně naučil. Moje kniha chutná sladce jako dezert, pro mozek je však zdravá jako zelenina!“

Vaše první věta: „Tajemství spočívá v tom, jak člověk zemře.“ Jak zní vaše poselství?
„Je to část mé životní filozofie – a té svobodných zednářů: ‚Memento mori‘ = nikdy nezapomínej, že jednou zemřeš! Vy a já – všichni zemřeme. Ale každý den se snažíme na smrt zapomenout, zahnat ji. Proto se sami sebe musíme stále ptát: Proč žijeme?

Proč žijete vy?
„Já bych chtěl svět udělat lepším místem.“

Změnily vás peníze, sláva a úspěch?
„Ne. Předtím jsem jezdil starým rezavým Volvem – dnes ve čtyřletém Lexusu Hybrid. Nikdy si nekoupím Maserati. Kupuji si však lepší značky červeného vína: Chateau Margeaux a Amaroni.“

Čím jste sám sebe obdaroval?
„Stavíme dům snů u Atlantiku, který jsme navrhli s manželkou: s tajnými dveřmi, skrytými komnatami, falešnými stěnami. Vesmír z mých knih – se záhadnými rekvizitami z filmů. Chceme tam strávit Vánoce.“

Co je to štěstí?
„Psaní to není. Ale něco napsat, to už ano!“

Máte ze psaní strach?
„Ne. Ale každý den sedím před bílým listem papíru, který na mě zírá. Moje postavy chtějí zažít dobrodružství. Hodně vyhazuji. Předtím jsem to pálil v komíně – jako nějaký druh očisty. Dnes všechno ukládám.

Proč nepíšete o sexu?
„Píšu jen o tématech, ve kterých jsem expert. Mimochodem, když to říkám, moje žena to vůbec nepovažuje za směšné.

Věříte v Boha?
„ Jsem duchovní člověk. Mým kostelem je východ slunce. Miluji svět.“

Čeho ze svého majetku si nejvíc ceníte?
„Malé lahve s malinovkou! Provází mě po celý život. Dostal jsem ji jako dítě se slovy: Když zvládneš školu, můžeš ji vypít. Když jsem to zvládl, řekl jsem si: Když zvládneš univerzitu, pak ji vypiješ. Potom: Otevřeš ji, když bude mít úspěch tvoje první deska. Potom: Když bude tvoje první kniha bestsellerem. Potom: Když zfilmují tvoji knihu. Ještě stále ji mám, ale myslím, že její obsah se během času stal toxickým. Zřejmě ji velkým douškem vyprázdním na své smrtelné posteli.“

Co vaše další kniha?
„Já to vím. Potřebuji jen velkou myšlenku, kterou pak zavařím jako marmeládu. Ale víc vám neprozradím. Možná jen tolik: Jaké místo na světě by vás fascinovalo nejvíc? Kam byste poslali Roberta Langdona?“

Na Měsíc? Nebo do Moskvy? Anebo možno Jeruzalém?
„Jeruzalém – to říkají mnozí...“

Proč nemáte žádné děti?
„Ale ano, mám. Moje knihy jsou mé děti. A jsem opět těhotný...“

Dan Brown vstává ráno ve čtyři – už šest let, i na Vánoce. Budí ho povinnost, osud, úspěch a vize. Sílu mu dodává koktejl z ovoce a zeleniny. Uvaří si kávu. Potom se v pyžamu a teplákové bundě vydá přes ulici do své písařské chatky. Bez telefonu, bez internetu, bez faxu. Září v ní jen obrovský monitor počítače a ticho přerývá bzučení lednice.

Dan Brown skočí do těžký bot s háky a nohama se zavěsí na tyč, kde si hlavou dolů pohrává se svými myšlenkami. „Když mi do hlavy vystřelí krev, přemýšlí se mi lépe.“ Vidí všechno opačně a jasně: „Už jako dítě jsem stále visel ze stromů. Svoji první knihu jsem diktoval mámě – jako pětiletý.“

Rozhovor převzat a upraven z německého deníku Bild.