16°C
Sám se letos v únoru vrátil z Afghánistánu. Jako pyrotechnik 15. ženijní brigády z Bechyně tam byl už na své druhé půlroční misi. To, co má jako profesionální voják za sebou, by vystačilo na několik životů.Poručík Miroslav T. musí zůstat v anonymitě. Jinak by se z něho i z jeho blízkých mohl stát terč. A pak kdyby ho někdo poznal v akci, ať už doma nebo v zahraničí, mohlo by to vést k jejímu prozrazení, a tím i k ohrožení životů dalších lidí.
Práce? Hlavně v terénu
Poručík T. sloužil v Afghánistánu v Provinčním rekonstrukčním týmu v provincii Lógar spolu s vojáky, zajišťujícími jeho bezpečí. Likvidace trhavin byla mezi nimi. „Tálibánci dělají své nástražné výbušné systémy stále lépe,“ konstatuje. „Buď mají víc zkušeností, nebo odborníků.“ Poručík T. říká, že američtí herci ve fi lmu Smrt čeká všude používají starší ochranný oblek, než mají naši. „Herec Jeremy Renner na sobě má typ LD 8, a to špička není. My máme typ EOD 9, to je jiná káva. Má vlastní chlazení a řeknu vám, že největší pozor jsme si dávali na to, abychom nepoškodili trubičky s chladicí kapalinou, která oblekem cirkuluje.“
Ochranný oblek poručíka T. je z kevlarových desek, vydrží kulku odstřelovače, tlakovou vlnu i střepiny. „Stane se, že tlaková vlna člověka odhodí i několik metrů daleko, ale kosti zůstanou celé, hlavně páteř. Já běžně nosím brýle, ale do akce chodím s kontaktními čočkami, ty se mi nikdy neorosily. Aby se to nestalo ani průhledovému sklu helmy, ofukuje ho ventilátor.“
Bez robotů ne
Pyrotechnici by v Afghánistánu měli práci o moc těžší nebýt robotů. Jednomu z nich říkají Th eodor, je z Německa a má osm kamer. Obraz se přenáší pyrotechnikovi na monitor, robot dokáže ničit nálože, vrtat, rentgenovat a zkoumat terén. Stojí podle vybavení až osmnáct milionů korun, ale vyplatí se. „Jenomže třistašedesát kilo v ruce neunesete. Proto už máme novější americké roboty. Udělají stejnou práci a váží patnáct a čtyřicet kilo.“
Smrt si nevybírá
V okrese Chark najel na minu místní vesničan s dvanáctiletým synem. Oba zahynuli. „Pohled na mrtvého, hlavně na dítě, je otřesný. To nenechá nikoho v klidu, zapomenete na strach a veškeré soustředění musíte dát své práci. Umřít nechce nikdo.“ Čeští pyrotechnici přijeli spolu s Američany a zjistili, že z vesničanů se k místu, kde to bouchlo, nechtěl nikdo přiblížit. „A tak jsme hodně zblízka viděli, co s autem a lidmi uvnitř exploze udělá.“
Naši pyrotechnici prohledali okolí a našli ještě jeden nástražný systém. „Byl to modrý plastový kanystr, který by vybuchl po zatížení. Svým způsobem výjimka, protože Tálibán používá nejvíc žluté kanystry, asi je někde výhodně nakoupili…“ Poručík T. pak s velitelem americké hlídky a tlumočníkem vyhledali ve vsi stařešiny. „Letáky s telefonním spojením na naši jednotku si rádi vzali.“
Beze ztrát Pyrotechnici z Bechyně neztratili v Afghánistánu žádného vojáka, a to svou práci dělali výhradně v terénu, mimo území základny. „Někdy jsme měli třeba i šestnáct zásahů za čtrnáct dnů,“ vzpomíná poručík. „Už jsme poznali, jestli nálož dělal profík, a zhruba i odkud byl. Vcelku jsme věděli, co nás čeká, jaká iniciační zařízení asi mají nebo z čeho může být nálož nebo rozbuška,“ shrnuje poručík.
Zdůrazňuje, že pyrotechnická práce je týmová, kdy se jeden musí spoléhat na druhého. „Na kamarádech často závisí váš život, ale i jejich na vás, na tom, jak uděláte svoji práci. To znamená i na tom, jak se vyrov-náte se strachem. A ten má každý.“
Zpátky doma
Poručík T. a spolu s ním i další pyrotechnici jsou nyní doma, v Bechyni. „Učíme se, pyrotechnik to musí dělat stále. Objevují se nové nástražné systémy i trhaviny. Chceme vědět, jak na ně,“ říká poručík. On sám se při své druhé misi rozvedl. Má dva syny, rok a půl a tři, a vídá je, kdy chce.
„Ženská chlapa doma potřebuje a já takový být nemohl,“ svěřuje se. A pak, položertem, poděkuje za respektování své anonymity. „Máme s Američany dohodu – když kdokoliv z nás pozná kolegu na fotografi i v novinách, tak ten poznaný, až se v Lógaru zase sejdeme, zaplatí za všechny celovečerní útratu.“ Zatím se to nestalo…
