O vaší knize Sextenze se teď říká, že by mohla být podobně populární jako současný celosvětový erotický trhák Padesát odstínů šedi. Souhlasíte s tímto srovnáním?

Nemyslím, že jsem jako paní E.L. Jamesová vytvořil "porno pro hospodyňky", jak napsali kritici o Padesáti odstínech šedi. Moje Sextenze je prostě milostný román o lásce mezi starším mužem a mladou ženou. Ale  nemůžu popřít, že to je hodně i o sexu. Hlavně internetovém sexu – jak jsem napsal na obálku: V románu tiká e@rotika.

Co vás inspirovalo?

Vydávám internetový časopis. Jednou mi do něj poslala jedna dívka docela pěkné básničky. A ve svém dopise uvedla, možná spíš omylem, spojení na internetové stránky, kam chodí, Tak jsem tam ze zvědavosti kliknul a ocitl jsem se ve zvláštním světě erotických her. Pochopil jsem, že je píší lidé, kteří se dostali díky těmto hrám do nebezpečné závislosti a podobně jako gambleři riskují ve svém životě skoro vše. Přišlo mi, že to by mohl být zajímavý námět na román.

Co ta autorka těch básniček, pomohla vám?

Ne ta se už nikdy neozvala a na mailové adrese už neexistovala. Docela mě zajímal její další osud. Zkusil jsem si ho v románu domyslet.

Přiznejte se, že vy jste to zažíval na vlastní kůži!

Každý román má v sobě autobigrafické prvky. V Sextenzi se odráží třeba fakt, že mi před lety zemřela manželka a že jsem žil sám, jen s malým synkem. Tudíž jsem byl nucen najít dveře do kuchyně a stát se  tátoumámou. Osamělost je hlavní znak těch internetových popůlnočních bludiček na netu. To, co v románu Sextenze popisuji – třeba vztahy, v nichž se ženy i muži  dobrovolně stávají se otroky "pánů" a "paní", které znají jen po internetu - to opravdu není jen množina zvrhlíků. Spíše množina zoufalých, kteří svoji touhu po něze a pohlazení přehlušují drsností nabouraného světa.  Ale pochopitelně v té skryté komunitě je i hodně lidí, kterým ke vzrušení už jemnosti nestačí. Sexuální gamblerství je asi silně návykové.

Jan Krůta a Dalibor Janda

Jak jste získával informace?

Přihlásil jsem se pod různými přezdívkami do diskusních fór a jiných internetových stránek, kde se tito lidé scházejí. Někde jsem se zaregistroval jako submisivní žena, někde třeba jako plachý inteligentní muž, někde jsem naopak vystupoval jako jednoduchý ale dominantní chlap. Potřeboval jsem pochopit, proč se z velkého manažera kolem půlnoci stává hračka dominantní ženy nebo z řadové úřednice domina. Proč lidé mají potřebu vytvářet tyhle skryté role. Nevstupoval jsem na stránky těch komunit s tím, abych někoho v románu omračoval úchylnostmi. Bylo to něco takového jako krátká návštěva Japonska. Ničemu nerozumíte… Chtěl jsem porozumět.

Jak jste s nimi korespondoval?

Už při korespondování jsem vlastně psal knížku. Každá moje identita byl nějaký vymyšlený životopis a příběh začal žít.

Co jste se tak dozvěděl?

Když jsem sbíral informace v roli submisivní dívky, dostával jsem od různých "Pánů" příkazy, co si mám vzít do práce na sebe, co si kdy udělat a jak o tom Pánovi referovat, prostě byl jsem submisivní žena řízená na dálku. Pán té subince přikazoval, kdy a co si má kam strkat, jak se mu musí vyfotit  a jak dokázat, že jeho úkoly skutečně vyplnila. Jiná dáma - v civilu šéfující mnoha mužům – mi v mailech popisovala, jak po večerech poslouchá na slovo svého Pána a jí ze psí misky u jeho nohou.

Setkal jste se s někým takovým i osobně?

Sešel jsem se s jednou paní, která vyprávěla, že potřebuje k pohlavnímu uspokojení stále novou bolest…  Svěřila se mi, že už vyzkoušela všechno, ale teď hledá Pána, se kterým by ještě absolvovala elektrické šoky do jistých velmi citlivých míst. Že po nich touží, ale zároveň ji to pomyšlení na bolest vzrušuje. A taky ještě chtěla vyzkoušet topení ve vodě. Šílené. Zoufalé…  Vůbec nepociťovala, že je to za hranicí normálnosti. Byla přesvědčena, že na tom není nic divného. Mezi třicítkou a čtyřicítkou je prý teď polovina párů, které zkoušejí sado masochistické praktiky!  Pro moji generaci jsou to dost těžko představitelné záležitosti. I slovo erotika bylo zapovězené… Právě konfrontace názorů na pojmy jako mravnost, nevěra, partnerství a láska je základem románu Sextenze.

Jandův textař křtil svou novou knih  ve společnosti nahých dívek

Šokovala vás ta svědectví?

Nikoho neodsuzuji. Občas mě z toho ale mrazilo. Často se tahle závislost na popůlnočních démonech zlehčuje. Účastníci říkají, že si jen tak hrají. Řada jich nechce ani nějakou velkou lásku. Touha po anonymním a nezávazném sexuálním uspokojení je jako návyková droga. Díky počáteční virtuálnosti ničím nehrozí, ale může se okamžikem zvrtnout k osobní tragédii. Lidé jsou na netu strašně neopatrní a i když vůbec netuší, kdo je oním zpočátku vzdáleným protějškem, absolutně se odhalují.

Jak to myslíte?

Nebyl jsem sám, kdo se na tyhle servery připojoval v smyšlených rolích. Poznal jsem to ze způsobu komunikace – ale spousta lidí si toho ani nevšimne.  Jsou až sebevražedně důvěřiví. Fotí si nejrůznější tělesné partie a posílají je protějškům, o nichž nic nevědí. Někdy si přitom na fotce svých genitálií ani nezakryjí tvář. Jiní o sobě udají i velmi podrobné informace. Kdybych chtěl zjistit kdo to je, mám to za chvilku. Vykecají na sebe cokoliv. A všechno se dá velmi lehko zneužít.

Co je to za lidi, kteří se těmto hrám věnují?

Nejvíc jich je mezi třicítkou a čtyřicítkou. Velmi často jsou to úspěšní podnikatelé a podnikatelky – lidé co nemají velké existenční starosti, ale jsou single. I když třeba mají partnery. O půlnoci přijdou domů a pustí si počítač  začnou si „hrát“. Vedle v pokoji často spí jejich partner.

Svou knížku jste rozepsal v Thajsku, proč?

Potřeboval jsem na rozjezd psaní klid, aby mi nikdo nevolal a nerušil mě. Dovolenou jsem trávil místo u moře v hotelovém pokoji. Před tím jsem půl roku studoval na tohle téma nejrůznější materiály, vypisoval si, psal poznámky, nápady a vytržení kousky jednotlivých epizod.  Krmit svůj internetový portál www.brejle.net postřehy z cesty jsem chodil denně do českého baru, kde mi český majitel vyšel vstříc.

V Thajsku jsou české bary?

Ono už tam jezdí skutečně hodně Čechů a někteří tam už i úspěšně podnikají. Takže v jednom takovém baru jsem se kvůli připojení na svůj internetový novinový portál často vyskytoval. Bylo zajímavé pozorovat zase jiný druh sexuálního gamblerství Čechů.

Jak to myslíte?

Do toho baru chodilo hodně Čechů za thajskými prostitutkami. Veřejně se třeba chlubili, že se nijak nechrání. Říkal jsem jim, co blbneš vždyť dostaneš AIDS. No a co, budu brát prášky a pár let vydržím. A co bude za dvacet let, to je mi už jedno.