O blahodárném vlivu babiček na výchovu vnoučat nepochybují jen čtenáři proslulého románu Boženy Němcové. Uvést jej do vědecky podložené podoby se však poprvé pokusil tým finských vědců z univerzity v Turku. Po prozkoumání rodinné anamnézy 2300 kanadských a 500 finských žen, které se narodily v 18. a 19. století, odborníci zjistili, že čím déle ženy žijí po ukončení vlastního reprodukčního období, tím častěji se dočkají vnoučat. V průměru jde o dvě děti na každé desetiletí, o něž přežily padesáté narozeniny. Přítomnost babičky také inspiruje jejich syny a dcery, aby měli více potomků, neboť její samotná existence dokazuje, že se v rodové linii vyskytují převážně zdravé a dobré geny. Podle studie, zveřejněné v časopise Nature, je pozoruhodný i fakt, že u děti, jejichž babička je stále naživu, je větší pravděpodobnost, že samy přežijí prvních patnáct let svého věku. Zejména v případě, když babičce při jejich narození bylo méně než šedesát. "Dnešní zřetelné snižování míry dětské úmrtnosti je ovlivňováno i poněkud jinými prostředky. Babiččin efekt se dostává do rozporu se sociálními kompetencemi a školními povinnostmi vnuků, nemluvě třeba o finanční podpoře," podotýká k práci finských vědců Jan Weise z Demografického institutu Maxe Placka. S kolegy se ovšem shoduje v tom, že role dědečků je i nadále spíš zanedbatelná.