2°C
Vnuka Víta Lucuka (36), kterému bylo pět, když dědeček zemřel, vzpomínky zaujaly a ovlivnily asi nejvíce. Stal se z něho historik a spisovatel a vyprávění z dědova zápisníku použil při studiích do bakalářské práce o 1. světové válce. V den jejího vypuknutí 28. července dokonce slaví narozeniny.
"Dědu si pamatuju, jak sedával s fajfkou, bral mě na klín a vyprávěl. Nejvíce mi samozřejmě uvízlo v paměti, jak mi ukazoval, že mu někde v rameni zůstal kus střepiny,“ vybavuje si Vít muže, ve kterém vidí velkého vlastence. „Obdivuju legionáře za to, co dokázali, jak byli národnostně hrdí. To, co prožil děda už v sedmnácti letech, bylo něco šíleného. Když si to člověk přebere na dnešní dobu, a uvědomí si to, tak je to něco neskutečného,“ komentuje dědečkem sepsané zážitky.
Zažili vaši předci nebo příbuzní během první světové války dobrodružný nebo zajímavý příběh? Povídali vám o něm? Máte k němu dobové fotografie? Napište nám jej, zajímá nás! Materiály posílejte na tip@blesk.cz !
Josef Zrůst byl odveden v roce 1915, když mu bylo 17 a půl roku. Nejprve absolvoval výcvik ve Velké Kaniži v jižním Maďarsku, pak byl odeslán s pochodovým praporem na ruskou frontu. Před bojem přetrpěl kruté zacházení. „Dostali jsme trest uvázaní na dvě hodiny. Trestanému jsou svázány ruce za zády a za tyto ruce je pověšen tak, aby se jen konečky palců mohl opírat o zem,“ popsal postih. Jiní si ho odpykali za jízdy vlakem, což bylo ještě krutější.
V bažině na frontě bojoval o život
*Na frontu odjel Zrůst s kamarády v dobytčích vagonech. První velký zápas o přežití zažil při brodění bažinou.
*„Bahno nám servalo rozmočené boty, pak roztrhalo a stáhlo kalhoty až pod kolena. Nakonec rozežralo kůži hlavně na nohou, po nichž nám stékaly potůčky krve.“
Život v zajetí
*„Ušli jsme denně 40 až 50 kilometrů. Dostali jsme ráno špetku suchého čaje a dvě kostky cukru. Na noc jsme dostali kousek chleba nebo v kotlíku vařené proso... Více než polovina neměla šálky na jídlo, dostali jsme proso do čepice nebo do rukou.“
*„Přespávali jsme v přírodě na drnech plných vší…“ popsal Josef Zrůst kruté okamžiky.
*Byly ale i světlé chvilky, když se mu podařilo utéct a dostat se k zajatcům s lepšími podmínkami. Byl v továrně, kde pekl chleba a dostával plat.
V 19 letech po povolení vstupu zajatců do československého legionářského vojska neváhal a dobrovolně k němu šel. Byl zapsán v hodnosti střelce. Dostával plat, za který si mohl měsíčně koupit čtvrt kila salámu, tři housky, tabák a papír na cigarety. Přebýval v polorozbořené zemljance s 200 vojáky.
V době formování úderného praporu postihly Zrůsta kurděje. „Lékař mi označil 14 zubů k vytržení. Nakonec se dohodli, že mi bude vytrženo 9 zubů. Byl jsem přidělen k lékařce velké silné postavy. Posadila mě do křesla, připevnila mně hlavu řemenem těsně ke křeslu, dala pouta na ruce, které připevnila na zadní straně křesla a nohy přivázala k podnoži. Zub se jí v kleštích rozdrtil. Vytahovala jen malé třísky,“ popsal legionář chvíle, při nichž omdléval. Lékařce trvalo měsíc, než mu všechny zuby vytahala. Pak mu na roztrhanou dáseň zhotovili protézu na háčky. Později zažil ještě jednu velkou bolest, když ho rudoarmejci střelili do hrudi. Brzy se ale vrátil k údernému praporu.
Doma ho nepoznali
Z války se vracel lodí z Vladivostoku do Terstu, pak vlakem a pěšky. Doma ho nepoznali. „Skládali z vozu stelivo pod dobytek, byli na dvorku všichni. Seskupili se kolem mě a říkali mi, že také čekají syna legionáře. Hovořili jsme již asi 10 minut, když náhle sestra Emilie vykřikla: »Vždyť to je náš Josef!« Zůstali ztuhle stát. Podával jsem jim ruku a chtěl políbit matku, ale došlo jen k podání ruky, nemohli mě poznat. Když jsem se pak rozhovořil o rodinných věcech, bylo to už srdečné,“ popsal Zrůst shledání. Za celou dobu od něj rodina dostala jen jeden dopis, a to z roku 1916 z Kyjeva. Po válce hledal práci, ale nesehnal. Až do penze proto zůstal u armády.
jen aby místo prosa mohl žrát salám opravdu hluboce morální člověk 
