Je to jen kousek!

„Vláďa měl odjakživa kolo radši než cokoli jiného na světě. Vždycky jsme se smáli, že kdyby to šlo, tak by se s ním už rovnou narodil,“ začíná vyprávět Vláďova babička Růžena. Klučina se naučil jezdit snad po pěti minutách. Táta ho chvíli držel za sedátko a Vláďa se rozjel. Nejezdil sice závodně, ale zato pořád. Výjimkou byla jen zima a náledí. „V ten den jel jen kousek, kamarádovi koupili štěně, tak se chtěl na ně podívat. Bylo to vedle v ulici, tak si nevzal helmu. Ještě jsem na něj volala, že mu ji podám z okna, on na to, že přece jede jen kousek a byl pryč. Pak už jsem ho viděla až zafačovaného v nemocnici, trčela z něj spousta hadiček,“ začne při bolestné vzpomínce vzlykat paní Růžena.

Kdybych ho dostal do ruky…

Vláďu srazilo auto hned na rohu bloku rodinných domků. Za volantem seděl muž, který neměl řidičský průkaz. Přišel o něj kvůli opilosti při řízení. V den nehody měl upito taky. „Pořád opakoval, grázl, že měl kluka ve slepém úhlu. Ani největší pitomec by mu to nevěřil, bylo to jasné i policajtům. Stejně ho ale nezavřeli. Má štěstí, že nevím, kde bydlí. Kdybych ho dostal do ruky, tak je malér na světě, to je jistý,“ dodnes zuří Vláďův otec. Kdyby si tak neublížil, zlobil by se i na syna. „Vždycky jsem mu říkal, že helmu musí nasazovat i na deset metrů jízdy. Doktoři potvrdili, že kdyby ji měl, nemusel dopadnout tak zle.“ A zle bylo.

Jako noční můra

Lékaři zachránili chlapcův život jen šťastnou náhodou. Ale byl to život? Vláďa sice přežil dvě operace, ale upadl do komatu. „Ležel tam jako živá mrtvola. Ubíhaly týdny, pak měsíce. Chodili jsme za ním každý den. Mluvili jsme na něj, hladili, česali, já mu pořád četla jeho oblíbené knížky. On se ani nehnul. Doktoři říkali, že i když by se z bezvědomí probral, tak bude mít dost možná poškozený mozek. Bylo to všechno jako hrozný, zlý sen,“ pokračuje chlapcova babička.

Vidění a zázrak?

Po třech měsících už v rodině zůstalo málo naděje. Matka Vládi se zhroutila. Vždycky silná paní Růžena také přestávala věřit, že milovaného vnuka uvidí ještě někdy chodit. „Nemohla jsem spát, tak jsem po nocích bloumala po baráku. Jednou jsem usnula v křesle. A zdál se mi sen – stál přede mnou Vláďa a říká: ´Babi, prosím tě, vstávej, pomůžu ti do postele, ráno tě budou bolet záda.´ Přišel ke mně a postavil mě na nohy. Cítila jsem jeho ruce i sílu, kterou už jako třináctiletý měl. Uložil mě s tím, že v neděli chce jít s kamarádem do kina. Byl to živý sen, tak živý, že jsem věděla, že se Vláďa uzdraví“. Druhý den se chlapec opravdu z bezvědomí probral.

Bez helmy ani ránu

Není moc pacientů, kteří se z komatu probudí bez větších potíží. Vláďa to štěstí měl. Nejenže mu mozek sloužil stejně jako předtím, ale už třetí den se ptal po kole. „Na to si pak ještě chvíli počkal. Ale to, co vám řeknu, tomu neuvěříte. Když nám kluka přivezli domů, přišel za ním kamarád. Prý půjdou v neděli do kina. Dávají film, nějaké pokračování jejich oblíbeného. Zeť je tam odvezl. Od té doby věřím na vidění a zázraky. Vláďa mi to v noci prostě přišel říct dopředu,“ s pláčem, teď už šťastným, dodává paní Růžena.