3°C
Jedním z takových příkladů jsou gigantické obrazce na planině Nazca v Peru. Na náhorní plošině se tu nachází více než 300 obrazců zvířat, rostlin nebo geometrických útvarů. Co je na nich ale zarážející, je jejich velikost. Jsou tak ohromné, že jsou ze země nerozeznatelné. Poprvé byly objeveny až ve dvacátých letech 20. století pří přeletu letadla nad oblastí. Jenže jejich tvůrci, indiáni z kmene Nazca, žili v oblasti v letech 200 př. n. l. – 800 n. l. a podobnou technologii neměli.
K čemu tedy vytvářet tak gigantické obrazce? Další zajímavostí je jejich matematická přesnost, kterou indiáni prokázali při jejich tvorbě. Úhly obrazců jsou totiž naprosto přesné. Podle spisovatele Ericha von Dänikena se jednalo o pozvání návštěvníkům z vesmíru a jakési označení místa, kde mohou přistát. Historici prozatím přišli jen s vysvětlením, že by se mohlo jednat o náboženské a rituální obrazce, které sloužily pro komunikaci s bohy. Nebo snad s návštěvníky z vesmíru?
Ještě záhadnějším vzkazem z minulých dob je tzv. Voynichův rukopis. Jedná se o knihu, které je napsána neznámým autorem a neznámým jazykem, který nebyl dosud rozluštěn. Autor použil i neznámou abecedu znaků a kryptologové po celém světě se snaží zjistit, co záhadný rukopis, pojmenovaný podle obchodníka, který jej v roce 1912 koupil v Itálii, vlastně znamená.
Z provedené uhlíkové analýzy vyšlo najevo, že kniha byla sepsána někdy mezi lety 1404 a 1438. Podle rozboru jazyka se jedná o řeč, jejíž slova jsou zhruba stejně dlouhá jako v latině a v angličtině a abeceda této řeči má nejspíše 20–30 znaků. Co je ale nejzajímavější – tajemna kniha je svázaná s dějinami českých zemí. Prvním doloženým vlastníkem byl totiž pražský alchymista Georgius Barchius. Po jeho smrti získal knihu rektor Karlovy univerzity Jan Marcus Marci, který ji zaslal svému příteli k rozluštění. Nikdo ale nebyl schopen rukopis rozluštit ani tehdy, ani teď. Je ale možné, že byl rukopis, který se dělí na několik částí jako například astronomická, biologická či kosmologická, sepsán přímo v Praze. Kniha obsahující neznámé informace, jejímž autorem je nejspíše člen nám dosud neznámé civilizace, skončila i ve sbírkách Rudolfa II., který záhadám a umění zasvětil svůj život. Momentálně je v majetku Yaleovy univerzity, kde ho dále zkoumají lingvisté.
Sacsayhuamán, v překladu Orlí hnízdo, je pevnost dávných Inků na jihu dnešního Peru. Pevnost, jejíž spodní části experti odhadují na tisícileté stáří, je postavena z naprosto přesně opracovaných a na milimetr do sebe zapadajících obřích kamenných kvádrů. Kameny jsou opracovány tak přesně, že mezi ně dokonce nejde strčit ani list papíru. Jak ale z našeho pohledu primitivní civilizace před tisícem let dokázala něco podobného postavit, zůstává prozatím záhadou. Podle legendy sestoupil z nebes strašlivý bůh a dal indiánům sílu a odvahu ke stavbě dnes známé turistické atrakce, která přečkala celá staletí.
Ještě aby ne. Jedná se vskutku o masivní stavbu tří nad sebou postavených teras a hradeb a největší kameny o rozměru 5×5 metrů váží až 128 tun. Jak vůbec byli Inkové schopni transportu takových kolosů, je dodnes nevysvětlené. Sama stavba je ale dechberoucí. Kameny k sobě zapadají tak přesně, že jsou na sobě naskládány bez jakéhokoliv pojícího materiálu a při zemětřesení, které je v dané oblasti poměrně časté, zase přesně zapadnou na své místo, takže nedochází k větším škodám. Pokud na ně položíte kompas, střelka se začne protáčet – jedná se tedy o místo s neobvyklou elektromagnetickou aktivitou. Je snad tohle důvod, proč kameny i po tisíci letech stojí tak pevně na sobě?
Některé ze vzkazů, které nám zanechali naši předkové, jsme ještě nebyli navzdory našim pokročilým znalostem a technologiím schopni rozluštit. Jiné, jako například křišťálové lebky, byly prokázány věděckými rozbory jako padělek, který měl v začátcích lidské fascinace minulostí v 19. století vylákat ze sběratelů peníze. Co je ale jisté, je to, že dávno zaniklé civilizace ještě určitě neřekly poslední slovo a velké záhady minulosti ještě stále zůstávají neobjeveny.
