9°C
Dostat se z koncentračního tábora Osvětimi-Březinka nebylo vůbec jednoduché. Tábor byl totiž obehnán dvěma neprostupnými strážními okruhy, vnitřním a vnějším, s hustou sítí drátů, po jejichž obvodu stály každých 150 metrů strážní věže vybavené kulomety a světlomety. Mnohým se útěk nezdařil. Buď byli zabiti na útěku a jejich rozstřílená těla byla po dva dny vystavena u brány tábora s cedulkou „Už jsem zpátky“, nebo byli chyceni, mučeni a nakonec před celým táborem oběšeni.
To však dvacetiletého Rudolfa Vrbu a o šest let staršího Alfreda Weltzera od jejich plánu na útěk neodradilo. Motivací jim nebyla jen touha dostat se na svobodu, ale též naléhavá potřeba informovat světovou veřejnost o probíhající likvidaci Židů ve vyhlazovacích táborech.
Zvolili stejný způsob útěku jako před nimi skupina čtyř Poláků, které však nacisté pochytali. Ve vnější zóně tábora, kde přes den pracovali, s pomocí ostatních vězňů vyhloubili v zemi jámu, kterou zakryli hromadou dřeva pro stavbu baráků. Tady leželi bez hnutí, když se 7. dubna 1944 koncentračním táborem rozezněly poplachové sirény a rozjelo se pátrání po uprchlících. Že je esesáci neodhalili, bylo díky triku, který převzali od sovětských válečných zajatců: dřevěné desky i okolí skrýše polili roztokem benzinu a tabáku, čímž zmátli služební psy.
Podle táborových pravidel odvolalo vedení po třech dnech pátrací akce a Vrba s Wetzlerem se mohli v ukradeném civilním oblečení a s mapou vytrženou z dětského atlasu vydat na desetidenní dramatickou cestu na Slovensko. U sebe měli tři malé kovové trubičky napěchované údaji o „továrně na smrt“, které si Vrba během pobytu zapisoval.
Zachránila je homosexualita
V noci se plazí blátem, dny tráví v úkrytech. Mnohokrát jim hrozí odhalení. Jednou si dokonce spletou v noční temnotě les s veřejným parkem, a druhý den trnou hrůzou, zda si jich rodiny procházející se jen pár metrů od jejich skrýše nevšimnou. Když je jedno z dětí v křoví objeví, zachrání oba utečence jen to, že jeho otec oba muže považuje za homosexuály a snaží se své potomky od nich co nejrychleji odvést pryč. Podruhé jim jde o život přímo při střetu s policejní hlídkou. Vyváznou jen díky říčce, která zmate čich psů.
21. dubna 1944 se jim podaří překročit polsko-slovenské hranice v blízkosti obce Skalistá. Tady se jich ujme místní rolník, který má kontakty na židovské organizace. Pod ochranu je bere židovská náboženská obec v Žilině a utečenci se pustí do sepisování šedesátistránkové detailní zprávy o fungování koncentračního tábora v Osvětimi. Jejím prvotním cílem je varovat maďarské Židy, kterým v té době hrozilo bezprostřední vyhlazení.
Dodnes zůstává záhadou, proč slovenská židovská obec tuto zprávu pozdržela, a místo aby maďarské Židy varovala, začala nejprve jednat s s hlavním organizátorem holokaustu Adolfem Eichmannem. Zbytečně tak bylo zabito 400 tisíc maďarských Židů, kteří poslušně nastoupili do vlaků s vědomím, že jedou „zakládat šťastnou budoucnost židovské rasy jinde“. K představitelům spojeneckých vlád se zpráva o Osvětimi dostala na stůl až v červnu.
Pozdě, ale přece
„Svět se na jejich zprávu díval skepticky,“ uvedla v rozhovoru pro deník SME vdova po jednom z utečenců Etela Wetzlerová. „Bylo mnoho alibistických důvodů pro to, aby se zpráva dostala do těch správných rukou až o několik měsíců později. Než se tak stalo, zahynuly ve čtyřech plynových komorách Březinky sta tisíce lidí.“
Jedna z kopií propašovaných do Švýcarska se dostala 13. června 1944 také do rukou zástupce československé exilové vlády dr. Jaromíra Kopeckého. Ten okamžitě informoval generálního tajemníka Světového židovského kongresu dr. Bernarda Reinera v Ženevě a s jeho pomocí dosáhl u své exilové vlády, aby se zasadila v rozhlasové stanici BBC o odvysílání výpovědí uprchlíků z Osvětimi. Stalo se a svět se tak ke svému zděšení dovídal to, co se nacistům řadu let dařilo držet v tajnosti.
Po tiskové a rozhlasové kampani následovaly další protesty a výzvy ze strany Vatikánu a Spojenců, které vyvrcholily bombardováním Budapešti americkými a britskými vzdušnými silami. Pod tímto tlakem viceadmirál Miklós Horthy 6. července 1944 židovské deportace ukončil. Odhaduje se, že se tak podařilo zachránit okolo dvou stovek tisíc Židů.
Zpráva Wetzlera a Vrby byla jedním z prvních podrobných písemných dokumentů očitých svědků o holocaustu. Potvrdila autentičnost dosavadních zvěstí o nacistických koncentračních táborech, jimž se často přisuzovala malá důvěryhodnost, protože popisovaly skutečnosti natolik hrůzné, že překračovaly lidskou představivost. Po válce byla zpráva využita v Norimberském procesu a dnes je považována za jeden z nejdůležitějších dokumentů 20. století.
