Už z hodin historie víme, že církev nebyla vždy jen božím vyslancem. V dobách tmářského středověku upalovala na hranici nevinné obviněné z čarodějnictví, prodávala odpustky bohatým aby hromadila majetek a dodneška jsou známé skandály kněžích, kteří prznili malé chlapce. Byla by ale církev schopná dopustit se opravdového zločinu i v dnešní době?

Podle některých historiků ano. A nemusíme ani chodit až do středověku - podle některých během druhé světové války Vatikán zachránil před Norimberským procesem Anteho Paveliče, chorvatského generála a fašistu krutějšího, než byli nacisté v Německu, či Itálii. Po postupu Rudých vojsk Pavelič zmizel a jeho poslední stopa vede právě do Itálie, směr Vatikán. Podle historiků je pravděpodobné, že církev chránila Paveliče, který byl praktikující katolík a pokřtila ho pod novým jménem, což mu umožnilo získat nový pas a navždy zmizet z radaru lovců lebek.

Zdaleka nejhorší stín ale dopadá na Vatikán za náhlou smrti papeže Jana Pavla I. Ten byl 26. srpna 1978 konkláve zvolen novým papežem. Představoval pro církev naprosto odlišný směr, než jeho předchůdce Pavel VI., který byl zastáncem tvrdé morálky a odpůrcem moderních přístupů. Na rozdíl od něj Jan Pavel vnímal měnící se svět a pohled lidí na církev a co víc, uvědomoval si nebezpečí, které pro všechny plyne z přelidnění.

Podle historiků byl jako první revolučně otevřený k možnosti antikoncepce. Stalo se tak právě v době, kdy přicházela mezi širokou veřejnost antikoncepční pilulka, založena na hormonech, tedy byla "přírodní" a vycházela "z člověka a jeho podstaty". Tak to alespoň vnímal Jan Pavel a tak chtěl tenhle druh antikoncepce představit a prosadit mezi věřící zvláště v oblastech, kde trpěli chudobou a nemocemi. Podle pamětníků často vedl hovory o neúnosnosti právě hladomoru a dětí umírajících po desetitisících.

Jenže to se nelíbilo již úřadujícím kněžím ve Vatikánu, kteří byli od jeho předchůdce zvyklí na staré pořádky. Jeho nové vize se někteří děsili a nebyli schopni se s ní ztotožnit. Nakonec ale nemuseli - papež Jan Pavel I. zemřel 33 dní po svém zvolení, 28. září 1978. Oficiální verzí bylo, že zemřel na srdeční selhání. Vatikán ale jeho smrt zahalil tajemstvím a dezinformacemi, které vedli veřejnost k pojetí podezření, že za jeho smrtí stojí právě církev.

Podle prohlášení Vatikánu našel Jana Pavla jeden z kněžích, který tam pracoval. Později ale vyšlo najevo, že to byla místní jeptiška, která šla papeže vzbudit. Na jeho nočním stolku prý byla upitá sklenička s vodou, ta ale zmizela okamžitě po objevení těla. Lidé volali po exhumaci těla, ta ale nemohla být provedena, protože pouhých dvanáct hodin po smrti byli přivoláni balzamovači.

Den po skonu pontifika Jana Pavla byly jeho papežské komnaty kompletně vyčištěny a zbaveny jakéhokoliv důkazu jeho přítomnosti. Jeho brýle, papíry, které měl mít tu noc na stole, jeho poslední vůle i léky na vysoký tlak zmizely beze stopy. Diagnóza infarktu byla stanovena lékařem, ale bez pitvy nemohla být ověřena. Podle konspirátorů byl otráven jedem, který mu byl nalitý do sklenice na nočním stolku. Po nabalzamování těla už ale nebylo možné jeho přítomnost v těle ověřit.

Neproběhlo žádné vyšetřování s policií, protože ta italská nemá na půdu Vatikánu, jakožto suverénního státu, přístup, pokud není pozvána a vtomhle případě o ní papežský stát nestál. Konzultován nebyl ani papežův osobní lékař, který by mohl říct něco bližšího o jeho zdravotním stavu. Spolu s několika nepřesnými a nepravdivými výroky Vatikánu není divu, že smrt Jana Pavla I. vzbuzuje tolik otázek.

Po něm převzal úřad Jan Pavel II., muž, který se těšil nebývalé oblibě ze strany veřejnosti a který poodhalil tajemný svět za zdmi papežského státu. Ani on ale nezvládl smýt z církve kaňky její minulosti, které na kněžích v božím úřadě ulpívají dodnes.

Video
délka: 03:09.22
480p 360p 240p

Milion lidí sledoval svatořečení Jana Pavla II Reuters

Fotogalerie
16 fotografií