Versailleská mírová smlouva, kterou bylo Německo nucené podepsat na konci první světové války, vyvolala u velké části Němců pocit ponížení a nespravedlnosti. Vytvořila podhoubí vzniku radikálně smýšlejících skupin. Mezi nimi byla i Národně socialistická německá dělnická strana vedená Hitlerem.

 

Původně bezvýznamné seskupení získalo na síle koncem 20. let při světové hospodářské krizi. Ta na Německo dopadla obzvlášť tvrdě. Nezaměstnaných byly miliony, v ulicích se šířila bída a beznaděj. A to byla voda na mlýn extremistům všeho druhu. Ve volbách v roce 1928 získala NSDAP 2,6 procenta hlasů, o čtyři roky později ale 37,3 procenta a stala se nejmocnější parlamentní stranou.

 

Přesto si zásadní vliv udržela skupina konzervativců vedená bývalým kancléřem Franzem von Papenem. Na plebejce Hitlera sice koukali skrz prsty, přesto se jim zdáli nacisté lepší než nenáviděná levice.

 

Papenovi se podařilo přesvědčit prezidenta Paula von Hindenburga, aby Hitlerovi nabídl post kancléře. Český frajtr, jak ho omylem nazval, když zaměnil Hitlerovo rodiště Braunau am Inn s východočeským Broumovem, se tak dostal do čela vlády.

 

„Hitlera jsem si najali. Za dva měsíce ho zatlačíme do kouta, až bude kvičet,“ nechal se slyšet von Papen. Že svoje politické konkurenty zlikviduje Hitler a nebude to naopak, čekal jen málokdo. V březnu téhož roku byl už Hitler vybavený diktátorskými pravomocemi. Následovaly brutální zásahy proti opozici uvnitř vlastní strany, levici, Židům, odborářům… V roce 1934 po smrti prezidenta von Hindenburga stál Hitler jako jediný vůdce říšský kancléř v čele Německa. Další tragický příběh dějin už znají všichni.

Fotogalerie
6 fotografií