Takže jsem se ráno na Zlatou neděli vypravil z domu, abych nakoupil dárky a nezapomněl na pratetu Martu, která mě má moc ráda, ačkoli mě viděla jednou v životě.

Mířil jsem naší ulicí na tramvaj a když jsem míjel hospodu U Brejchů, kde na Mikuláše hořel anděl, pro jistotu jsem přešel na druhý chodník a ještě zrychlil. I tak jsem ale zaslechl, jak na mě někdo volá, dal jsem se tedy do běhu.

Běh

Ten nečekaný pohyb mě rozveselil. Jednak proto, že jsem tu směšnou činnost, tedy běh, nevykonával již mnoho let, a jednak mě vítr prokrvil plíce a celé tělo, takže jsem si připadal tak nějak mladší, svěžejší, lepší. Míjel jsem chodce, sloupy, telefonní budky a výkladní skříně. Odrážel jsem se v nich jako olympijský hrdina, běžící si pro vavřínový věnec, pro dary, kterými brzy obšťastním celou širší rodinu.

Tak nějak, jako já v tu chvíli, se cítí sobi Santa Clause, když vichří nad komíny a rozsévají štěstí a vánoční pohodu.

Tramvajovou zastávku, tak směšně nehybnou, jsem nechal daleko za zády a běžel, běžel, no jistě, jářku, pro takového atleta není žádná rodina dost široká, měla, ba musí být širší, široká, širá jako celý svět.

Rada

Po několika desítkách metrů bylo po všem. Sesunul jsem se na lavičku a zapálil si. Obchodní dům na Andělu, kam jsem mířil, byl ještě daleko, velmi daleko. U Brejchů bylo blíž. Což tak spočinout, srovnat si myšlenky a poradit se s panem Brejchou, co koupit tetě Martě, kterou jsem viděl jednou v životě a pamatuji si jen, že byla velká.

Pan Brejcha se na nic neptal a hned přede mně postavil pivo. „Už máte koupené dárky, pane Brejcha?“ optal jsem se, utíraje pěnu.

„Ale h***o,“ utrousil hospodský.

Řekl jsem mu, že jsem se vydal koupit dárky, ale nic mě nenapadá. Mám ale takový záměr vstoupit do obchodního domu a nechat se inspirovat aktuální nabídkou.

„Ale h***o,“ na to Brejcha.

Nápady

Když jsem dopíjel poslední barvu z vánoční trikolóry (vodka, fernet, zelená) a pořád nevěděl, co koupím velké tetě Martě, položil přede mě pan Brejcha mobil.

„Za pětikilo je tvuj,“ řekl.

Stará otlučená Nokie, teta také není nejmladší, ještě aby se v tom vyznala.

„No, nevim, musim si to, pane Brejcha, ještě rozmyslet.“

Hospoda se mezitím zaplnila muži, kteří také neměli žádné dárky.

„Já koupím manželce kolo,“ vydechl pan Poláček, taky pejskař. Padaly další a další návrhy, až byl večer, pak noc, a pan Brejcha nás vyhnal na mráz.

Venku jsme si zazpívali koledy a vydali se k domovům. Když jsem hledal klíče, nahmatal jsem v kapse starou Nokii. Vida, tak jsem dnešek neprožil nadarmo, mám dárek pro tetu Martu a žena mě doma jistě pochválí.

Pokračování příště