4°C
Češi ale mohli všemu předejít, kdyby nebyli laxní. O existenci zakopaných beden se dozvěděli nejdříve Francouzi, kteří zadrželi německého poddůstojníka Günthera Achenbacha. Ten se jako instruktor ženijní školy SS v dubnu 1945 podílel na přípravě a zamaskování štoly.
Achenbach prozradil, že pomáhal vykopat v lese 13 metrů hlubokou štolu, byla vysoká asi 1,75 metru a 1,3 metru široká a plná nastražených pastí s výbušninami. Výkop prováděli ruští a francouzští vězni, které poté i se strážci nechali nacisté zastřelit. Při plnění Achenbach nebyl, ale doneslo se mu, že do štoly nastěhovali Němci dokumenty ze dvou nákladních aut. V naději, že si přilepší, se nabídl, že tam Američany dovede. USFET ale o plánované akci nedal vědět žádným vysokým činitelům a začal jednat v naději, že v bednách budou i plány nacistického jaderného programu.
Francouzi poslali české straně nótu, ministerstvo zahraničí ale nereagovalo. Proto se obrátili na zpravodajský odbor amerických sil v Evropě (USFET). Američané začali hned jednat. Po konci války shromažďovali materiály, které nacisté ukrývali, a mimo jiné je používali jako důkazy v procesech s válečnými zločinci. Mělo se za to, že v Československu jsou až na 50 místech.
Amerického vojenského atašé v Praze požádali agenti o legální povolení pro vstup na území ČSR pro 14 vojenských představitelů, leteckého atašé zase o fotodokumentaci dané oblasti u Štěchovic. O všem se dozvěděl jen diplomat Robert Murphy, nejvyšší politický představitel amerických okupačních úřadů v Evropě. Ministerstvo zahraničí o ničem nevědělo.
Vedením mise byl pověřen plukovník M. M. Spiegel. Úspěch mise a hlavně bezpečí lidí záviselo na mužích, kteří měli zneškodnit nástrahy. To měli na starost kapitán Steven Richards, Taylor Fulton a Phillip Urquhart. Skupinu doplnili řidiči.
Američané vyrazili 7. února 1946 z Frankfurtu. Jeli v pěti autech a vybaveni povolením vstupu překročili 10. února hranici u Rozvadova.
Achenbach našel místo bez problémů a po kontrole, zda nejsou v okolí miny, mohl začít výkop. Němec ale neměl plánek nástražného systému, a tak vše záviselo na zkušenostech Richardse. 700 kg TNT, 29 talířových min a 500 litrů zápalného oleje do plamenometů by totiž zničilo jak všechny dokumenty, tak zabilo celou výpravu. Pyrotechnik si ale poradil a mohlo začít vytahování beden. Každá ovšem vážila až 200 kg, proto nasadili i naviják na autě.
Akce ovšem neunikla české pozornosti. Náhodou na ně narazili tři civilisté, kteří jim pomohli s nakládáním, za to dostali potravinové konzervy a cigarety. Změna nastala po příchodu vojenské hlídky. Té sice stačila legitimace, Američané ale museli vše urychlit, protože tušili, že vojáci nahlásí setkání nadřízeným. Výbušniny uložili zpět do štoly a s 32 bednami se vydali na cestu do Německa. Aby odpoutali pozornost, pyrotechnici zůstali v pražském hotelu Alcron, ostatní pokračovali na hranice, které ráno 13. února 1946 překročili. Ještě téhož večera zatkli trojici vyšetřovatelé a vyslechli ji.
O všem se samozřejmě dozvěděly americké úřady, ale domnívaly se, že se celá situace uklidní, když se americký ambasador Laurence A. Steinhard jednoduše omluví a pozve zástupce ČSR k prozkoumání materiálů. Jenže 18. února odeslalo ministerstvo zahraničí americké ambasádě diplomatickou nótu, ve které čin označilo za porušení československé suverenity, žádalo vysvětlení a navrácení beden.
Ve Frankfurtu mezitím zkoumali a katalogizovali jejich obsah. Našli archiv německých okupačních úřadů v Čechách a na Moravě z let 1940 až 1945, dokumenty gestapa a SS, osobní spisy Edvarda Beneše a inventáře pokladů českých zámků.
Omluvu nakonec přijal tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk, kterému Steinhardt zavolal. 2. března pak na Hrad přivezli obsah beden, jehož autenticitu potvrdili zadržovaní pyrotechnici, které vzápětí propustili.
Přestože se vztahy obou zemí vrátily do normálu, akce Američanů nahrála komunistické straně, která ji později využila k propagandě. Ačkoliv československé úřady nebyly z akce nadšeny, nakonec musely uznat její prospěch. Nalezené dokumenty hrály důležitou roli v procesu s K. H. Frankem v Norimberku. Muž, který je tam nechal uložit, byl totiž na základě těchto důkazů a výpovědí svědků odsouzen k smrti.
I když byly bedny vytaženy, odvezeny a následně navráceny, mluví se dodnes o tzv. Štěchovickém pokladu (přestože se má nacházet v lokalitě obce Hradištko, což je na druhém břehu Vltavy). Další schránky s údajným zlatem jsou kdesi v kopcích nad přehradou a hledají je tam už přes 25 let hledači pokladů.
K nejvytrvalejším patří Josef Mužík (67) a donedávna i Helmut Gänsel (81). Mužík tvrdí, že Frankovy bedny byly jen návnadou k odvedení pozornosti. Někde hlouběji musí ležet přes 30 tun zlata. Štola je nedaleko přehrady. Svědek rozpravy Američanů si proto myslel, že je jejich cílem zničení této stavby. U vstupu do štoly byly dráty, které vedly k rozbuškám. Mezi bedny nastražili nacisté dynamit. Práci zpomalovalo všudypřítomné bahno.
kája frank byl popravenej na pankráci 
