1°C
Někdy se stává, že historické události na sebe navazují tak překotně, že s odstupem doby mohou splývat v jeden celek. Možná že to tak je i v případě zrady u obce Kožlí poblíž Ledče nad Sázavou, která v lednu 1945 stála život tři české partyzány.
Byl konec ledna 1945, když lesní adjunkt z myslivny Zahájí u Hněvkovic Karel Pulec svolal do mlýna v Kobylím dole schůzku protiněmeckých odbojářů. Kolem Ledče nad Sázavou tehdy působilo několik partyzánských skupin včetně ruských parašutistů, které Pulec ve své myslivně ukrýval.
Cílem jednání ve mlýně mělo být vytvoření další bojeschopné skupiny, která by v návaznosti na postup Rudé armády mohla blokovat cesty přesunu německých jednotek, ničit mosty a železnici. Karel Pulec navázal spojení s odbojovou skupinou na nedalekých Pasekách, protože navrhoval, aby se partyzáni z ní stali jádrem nové skupiny. Mezi »pasekáře « se ale vetřel zrádce, konfi dent gestapa (Geheime Staatspolizei – Tajná státní policie), krejčí z Dolní Cerekve Bohuslav Bušta. Právě on schůzku odbojářů vyzradil Němcům.
Jejich jagdkomando, jednotka specializovaná na boj s partyzány, spolu s českými četníky, místo obklíčilo. Odbojáři Bohumil Kluch a Josef Pipek byli v boji zabiti, těžce zraněný Karel Pulec se pokusil o útěk. Dostal se až k Želivce, kam stačil odhodit nějaké písemnosti a pak se vlastní pistolí zastřelil.
V kraji, kde zahynuli čeští vlastenci, žil tehdy čtrnáctiletý Antonín Chmel (85). Bydlel s rodiči v Žibřidovicích, dnes zatopených nádrží Želivka, a do nedaleké vesnice Zahrádky chodil do školy.
„Cestou zpátky jsem občas zašel navštívit svoji tetu Marii Otradovcovou do Dolních Kralovic. Dala mi oběd i kus chleba na cestu,“ vzpomíná. Často tam vídal muže středního věku, který chodil k tetině sousedce paní Svítkové. Jednou ho muž doprovodil domů, že prý tím směrem má něco na práci.
„On totiž od tety věděl, že do školy chodím s klukama z Pasek, a to ho moc zajímalo.“ Čtrnáctiletý Antonín se chtěl asi trochu předvést, a tak neznámému ukázal místo, kam chodí pytlačit ryby ze Želivky a na chvíli se tam posadili. Tehdy se hoch dozvěděl, o co jde. „Řekl mi, že bych mohl pomoci v boji proti Němcům a jestli si prý troufnu splnit úkol. A já na to hned, že ano.“
Pan Chmel si myslí, že partyzáni nenašli jeden shozený padák s kontejnerem se zbraněmi, municí a trhavinami. „Právě o něj se ten člověk zajímal. Podle něj spadl právě na Pasekách a lidi si ho tam rozebrali. On chtěl vědět kdo, a já to měl z kluků ze školy nenápadně vytáhnout.“
Pro nedospělého chlapce to musel být příběh jak ze říše snů a čtrnáctiletý Tonda se do něj dychtivě zapojil. Němci byli v obecné nenávisti, partyzánům kdekdo přál a on se stal vlastně jakoby jedním z nich.
„Dali jsme si sraz asi po týdnu na tom místě, kam jsem chodil pytlačit, kus od Kobylího mlýna,“ vzpomíná pan Chmel.
Ve sjednaný den, koncem dubna 1945, se k řece blížil úvozovou cestou, obklopenou stromy. Ústila kousek od řeky. Sedl si tam na břeh, ohlédl se, a ke své hrůze uviděl několik německých vojáků a české četníky, kteří se ukrývali za stromy. Pak bylo slyšet motocykl, nějaké výkřiky a pár výstřelů.
„Člověk, na kterého jsem střelil čekal, na té motorce přijel a utíkal k vodě. Jenomže ho střelil český četník, nějaký Sova z Ledče. Trefil ho našikmo do obou ramen a do plic. Partyzán stačil hodit do vody nějaké papíry a pak se pistolí zastřelil. Antonína Chmela Němci chytili a přivlekli k umírajícímu. „Pamatuji si, že zachrčel, řekl něco jako, že všechno je v hajzlu, a umřel.“ Chlapec dostal od jednoho z německých vojáků ránu do obličeje.
„Když jsem ležel na zemi, střelil mě další do hlavy.“ Večer ho u řeky, s průstřelem lebky, našli ležet chlapi, co dělali v lese. Přenesli ho bezvládného domů a on, přesto, že měl kulkou škráblý malý mozek a nikdo mu šanci nedával, přežil. Na posteli v kuchyni, protože do nemocnice by převoz podle doktora nevydržel.
Ke smrti partyzána, kterou pan Chmel viděl na vlastní oči, podle něj došlo v dubnu 1945. Hodně nápadně se to vše ale podobá přestřelce z ledna téhož roku, kdy byly ovšem oběti tři…
Antonín Chmel, který se celý život živil jako řidič a teď přebývá v jednom z pražských Domovů pro seniory, ale trvá na svém. „Já to opravdu viděl,“ říká. Na lebce má dodnes viditelný vstřel i výstup kulky, dodnes je částečně ochrnutý na levou stranu těla. Žádal o přiznání statutu odbojáře, ale zákon hovoří jasně – musel by prokázat alespoň tříměsíční aktivní boj za národní svobodu. A to on nemůže.
Byl »jenom u toho«. Stejně jako tisíce dalších Čechů, kteří se postavili Němcům na odpor. A tak Antonín Chmel doufá, že se snad někdo ozve. Někdo, kdo si pamatuje totéž, co on a jeho slova potvrdí…
Hrdý Karel Pulec se dostal z obklíčení gestapa a četníků, ale byl zraněn a měl u sebe písemnosti obsahující informace o odboji na Ledečsku. Karel Pulec věděl, že moc času už mu nezbývá. A tak se zachoval jako skutečný hrdina – doběhl k řece Želivka, dokumenty strčil do vody pod led, přiložil si zbraň k hlavě a stiskl spoušť. Živého ho nedostali. Jaký byl ale život válečného hrdiny? Narodil se 9. prosince 1914 a během nacistické okupace Československa, kdy pracoval jako adjunkt v myslivně, se zapojil do odboje. Ukrýval zbraně a munici, zajistil úkryt britským i ruským výsadkářům. Právě ti ho vyzvali, aby dal dohromady bojeschopný český oddíl. Bohužel se ale spojil i s odbojovou skupinou z Pasek, v níž působil udavač Bohuslav Bušta z Dolní Cerekve… Zbraň, kterou se Karel Pulec zastřelil, je k vidění v Muzeu Vysočiny v Havlíčkově Brodě.
Výzva Blesku: Máte informace o tom, co se na konci války z Želivky dělo? Ozvěte se nám na telefon: 724 249 000 nebo e-mail: tip@blesk.cz
