3°C
Samotný Graumann do Česka nedorazil, neboť se stará v Americe o vážně nemocnou manželku. Podělil se s námi však exkluzivně o vzpomínky. Tomášův otec byl obuvník, ale jeho rodiče se brzy rozvedli.
„Bylo mi pět, ale brzy nato si maminka vzala Julia Hochberga, který byl manažerem na zámku v nedalekých Těšanech, a tak jsme se přestěhovali za ním,“ uvádí pan Graumann. V tu dobu se už s biologickým otcem nestýkal. Na Vánoce ovšem vždy přišel dárek, nové boty.
Dopis nebo přáníčko ovšem na balíku nesmělo být. „Nepátral jsem po tom. V Těšanech jsme měli farmu s mnoha zvířaty a byli jsme obklopeni služebnictvem. Moje dětství bylo velmi šťastné a vypadalo to, že tomu tak bude napořád,“ vzpomíná Tomáš Graumann, který už česky takřka nemluví.
Přišel rok 1938 a s ním nastupující nacistická hrůza. Tomášova židovská rodina měla možnost před Hitlerovou diktaturou utéct, ale odmítla to s tím, že jejich domovem je Československo. To se jí nakonec stalo osudným.
„Viděl jsem v ulicích násilí a matka mě často varovala, abych se nepřibližoval k nacistickým vojákům, kteří jezdili na motocyklech se sajdkárami a měli dřevěné palice. Jak jen mohli někoho uhodit, udělali to.“
První srpnový den 1939 Tomáše odvezla maminka s babičkou do Prahy. „Před cestou jsem chtěl ještě navštívit pravého otce, ale nepodařilo se mi ho najít. Až v listopadu 1941 jsem se dozvěděl, že skočil z Barrandovské skály a po několika dnech zemřel v nemocnici.
Pamatuji si, jak jsem v Praze poslední noc před vycestováním nemohl dlouho rozrušením usnout. A když už se mi to podařilo, byl jsem probuzen s tím, že musíme na vlak na Wilsonovo nádraží. Bylo mi divné, že už tam čekalo hodně dětí. Držely se svých rodičů a plakaly. Ale já jsem často cestoval za příbuznými, takže na opuštění matky mi nepřipadalo nic divného.“
Domníval se prý, že jede za dobrodružstvím jen na pár měsíců. I když anglicky neuměl, těšil se. Cestoval se dvěma kufry naplněnými převážně oblečením a jídlem. „Většinu cesty vlakem jsem prospal.“
Tomáš Graumann dodnes neví, komu by měl poděkovat, že ho do posledního Wintonova vlaku dostal. Možná to byl evangelický farář Odstrčil z Klobouk u Brna, který studoval v Edinburghu a jeho rodinu znal.
Tomášův bratr Tony byl v době odjezdu nemocný a odcestovat z Československa měl hned následujícím vlakem 1. září 1939. V ten den však začala válka a další vlak už do Velké Británie nedojel.
Tony, jejich rodiče, babička a další příbuzní zemřeli později v koncentračních táborech. Tomáš Graumann našel nový domov ve Skotsku. „Z filmů jsem měl za to, že je to země kovbojů a indiánů. Jak jsem se jen mýlil. Školu jsem měl hned ve vedlejším domě, anglicky jsem uměl jen pozdravit, poprosit a poděkovat.
Po roce už jsem jazyk ale ovládal natolik, že jsem mohl nastoupit na základní školu. Současně jsem náhradní rodině pomáhal s pracemi kolem domu, sbíral papír, plechovky a lahve k třídění. Hrál jsem si také s dětmi z vesnice, které mě přijaly do své party.
Británie v tu dobu očekávala Hitlerův vpád. Farmáři natloukli do polí velké dřevěné kůly, aby nemohla přistávat německá letadla. Všechna světla musela být v noci ztlumena. Všude byly připravené protiletadlové kryty a na oknech přilepena pletiva, aby kousky skla nikoho nezranily.“
Prvních několik týdnů dostával Tomáš dopisy od matky pravidelně. Postupem času přicházely jednořádkové zprávy už pouze z Červeného kříže, až nakonec přestala chodit v roce 1942 pošta úplně.
„O tom, že rodina skončila v terezínském ghettu a poté ve vyhlazovacím táboře v polském Sobiboru, jsem se dozvěděl na školním táboře. Byl to šok. Po celou dobu trvání války jsem čekal, až bude Hitler pryč a všechno bude krásné tak jako dřív.“
Po ukončení gymnázia vystudoval Tomáš zdravotní a následně i biblickou školu. Pracoval s misionáři na Filipínách, kde se seznámil se svojí budoucí manželkou.
O návratu do vlasti po válce nechtěl ani slyšet. „Můj strýc, který byl spolupracovníkem exilové vlády Edvarda Beneše v Londýně, mi napsal, že moji příbuzní už nežijí.
Navíc v Těšanech zůstali lidé, kteří moji rodinu zradili a předali nacistům. Do Těšan jsem se vypravil až v roce 1991, zámek jsem našel v zanedbaném stavu. V tu dobu jsem o Nicholasu Wintonovi ještě nevěděl.“
Až když o něm Česká televize uvedla pořad, odhodlal se k činu. Přes bratrance, jenž v televizi pracoval, si vymohl setkání s Wintonem. Bylo to na premiéře dokumentu Síla lidskosti v roce 2001 v Praze.
„Byl jsem velmi vděčný za to, že mohu potkat muže, který mi zachránil život, a poděkovat mu osobně. Nacistům, kteří zabili moji rodinu, jsem v tu dobu odpustil.“
Tomáš Graumann
Do Čech se vrátil po roce 1989, učil zde angličtinu a přednášel o hrůzách války. Dnes žije v coloradském Littletonu, kde se stará o svoji manželku Caroline, jež trpí Parkinsonovou nemocí. Spolu mají čtyři děti, deset vnoučat a jednu pravnučku. Tomáš Graumann by se rád do Česka ještě aspoň jednou vrátil.
„Chtěl bych navštívit v Brně místo, kde měl otec krámek s obuví a boty také vyráběl. Pamatuji, že jsme s rodiči chodili často do divadla a pak jsme se dlouho procházeli ulicemi se sáčkem pražených oříšků. Taky chci dokončit knihu o svém osudu, která by měla vyjít příští rok,“ dodává Tomáš Graumann.
