Německá okupace Československa v roce 1939 tehdy osmnáctiletým obchodním příručím Klemešem otřásla. „Najednou jsme my, Češi, byli lidé druhé kategorie. Ve Skalici, kde jsem žil, se začali roztahovat němečtí vojáci, marka byla za deset korun, a tak byli na koni. Obchody, hlavně cukrárny, doslova skupovali a vyžírali.“

Voják z přesvědčení

S kamarádem Ludvíkem Čambalou se shodli na útěku a na vstupu do zahraniční armády. Přes Slovensko nabrali 11. ledna 1940 směr do Maďarska. „Napsal jsem tátovi dopis, vzal si pět set korun a šel,“ vzpomíná generál. „Bylo nám jasné, že bez boje republika zase naše nebude, a my byli – i když se tomu dnes říká populismus – vlastenci. Byli jsme vojáci z přesvědčení, ale zatím beze zbraní.“

Na francouzském konzulátu v Budapešti jim československá vojenská sekce opatřila doklady a poradila, jak dál. „Projeli jsme Balkán, Turecko i Sýrii a z Bejrútu nás loď přepravila do Francie, do přístavu Marseille.“

Francouzská mezihra

„Francouzi mě zklamali svojí bídnou morálkou a neochotou bojovat, nic u nich nefungovalo. Po výcviku nám dali pouhých šestnáct nábojů do pušky, a když část našeho 2. pěšího pluku na řece Marně Němci obešli a začali obkličovat, ukázali nám, jak se utíká. To pokoření bylo hrozné a já si dodnes pamatuji, že zatímco pušky zahazovali, polní lahve s vínem opatrovali.“

Zhruba čtyři stovky Čechoslováků zachránil generál Foche, někdejší francouzský vojenský přidělenec v Praze. Zařídil, aby je v přístavu Sete vzala loď, plující do Gibraltaru. „V konvoji jsme potom dorazili do Liverpoolu a rázem bylo všechno jinak.“ Naše vojáky vítali odhodlaní a přátelští lidé, kteří byli ochotni podělit se o všechno, co měli. „Co se v Anglii řeklo, to platilo,“ cení si dodnes generál.

Fotogalerie
5 fotografií
Jaroslav Klemeš (ve spodní řadě vlevo) v Británii, na základně československých vojáků v Cholmondeley Parku, kam za nimi přijela manželka prezidenta Beneše Hana
Jaroslav Klemeš (ve spodní řadě vlevo) v Británii, na základně československých vojáků v Cholmondeley Parku, kam za nimi přijela manželka prezidenta Beneše Hana
Autor: Archiv Jaroslava Klemeše

Začátek cesty

Protože měl spojařský výcvik, nastoupil v říjnu 1941 do zpravodajského kurzu. Byl mezi vybranými vojáky, o jejichž osudech rozhodoval plukovník František Moravec, legendární zpravodajský důstojník. „Hovořil s námi po jednom a nic netajil. Kdo souhlasil s nasazením v protektorátu, věděl, že nejspíš zemře. Nemusel jít.“

Ze základny Cholmondeley Park byli dobrovolníci přesunuti do Skotska, na dvě farmy – Camus Darah a Garamor. „Učili jsme se orientovat v terénu, boji zblízka a zacházení s trhavinami. Bylo to hlavně o fyzičce,“ říká generál Klemeš, který už tehdy patřil k nejlepším. Potvrdilo to i jeho (a dalších čtyřiceti vybraných mužů) odvelení na zámek poblíž Bedfordu, do Special Training School 42. „Od té doby jsem byl schopen šifrovat a vysílat i přijímat zprávy i se zavřenýma očima.“

Radista skupiny Platinum Klemeš vysílá do Londýna za Pražského povstání v květnu 1945
Autor: Archiv Jaroslava Klemeše
Zase doma

Po dvou neúspěšných pokusech (počasí zmařilo let) byla skupina Platinum v únoru 1945 vysazena poblíž Chrudimi. Kapitán Jaromír Nechanský velel rotnému Jaroslavu Pešánovi, rotnému Aloisovi Vyhňákovi a četaři Jaroslavu Klemešovi. „Měli jsme pět záchytných adres na domácí odboj, ale hned první zklamala,“ vzpomíná dnes generál. Na samotu Tarabka, kde bylo asi pět domků, přišli ve čtyři ráno. „Jen jsme zaklepali, rozštěkali se všude psi a lidé začali otvírat okna. Nemohli jsme náš kontakt zradit, a tak jsme šli dál.“

Druhá adresa v Hradišti u Nasavrk fungovala. Žil na ní pan Korábek, po kterém ale šlo gestapo, a proto se skrýval. Jeho manželka, na kterou se parašutisté obrátili, je mohla mít za provokatéry. „Nakonec ale řekla – tak dobře, chlapci, já vám věřím,“ vzpomíná dojatě generál Klemeš. Díky této ženě se spojili s odbojovou Radou tří a jeden z jejích vedoucích, Jan Steiner, se o ně postaral.

V akci

Skupina Platinum působila v okolí Bíteše a Velkého Meziříčí, sbírala a dodávala do Londýna zpravodajské informace, získávala lidi, tipovala místa pro letecké shozy zbraní. „Každá taková akce vyžadovala součinnost až stovky lidí. Letadlo shodilo dvaadvacet zásobníků, každý vážil asi 120 kilo, a všechno bylo nutné uklidit a ukrýt ještě za tmy. Nikdo ale nezradil.“

Jaroslav Klemeš se nakonec se svojí vysílačkou s volacím znakem Anna dostal až do Prahy. „Vysílal jsem z Kobylis a z oken bytu viděl tamní cihelnu, kde Němci naše lidi popravovali.“ Vysílal i za Pražského povstání, někdy i nešifrovaně, otevřenou řečí. „Něco z toho prý šlo i do zpráv BBC, aby svět věděl, co se v Praze děje.“ Po válce proto Klemešovi přezdívali »oči a uši povstání «.

Výsadkové operace patřily za války k nejobtížnějším.
Autor: Archiv Jaroslava Klemeše

Perzekuce a satisfakce

Režim vzniklý po únoru 1948 zahraničním vojákům nevěřil a pronásledoval je. Hodně jich popravil. I Klemeš byl zatčen, devět měsíců ho drželi na samotce a nakonec odsoudili ke dvěma letům za vykonstruované obvinění z napomáhání ke zradě. „Rehabilitovali mě v roce 1968, vrátili hodnost i vyznamenání,“ vzpomíná.

Plná spravedlnost ale přišla až po listopadu 1989. A s ní i vysoká ocenění. Nejvíce si brigádní generál cení vyznamenání Za chrabrost a Kříže obrany státu. „Jsem poslední z parašutistů, všichni kamarádi už odešli,“ říká. „Ale dokud jsem tady, budu o té době hovořit, hlavně aby dnešní mladí věděli, jaká opravdu byla.“