1°C
„A pak požádal svoji manželku, paní Livii, aby mi dělala celý večer doprovod,“ vzpomíná generál Beer. „Abych snad neupadl, už mi to nechodí jako kdysi.“ Voják Upřímně řečeno, to, že Alexandru Beerovi ještě zdraví – i nohy – slouží po tom všem, co prožil, je svým způsobem zázrak. 22. června 1942 nastoupil v Buzuluku na území tehdejšího Sovětského svazu k jednotce Ludvíka Svobody.
Češi a Slováci se v ní připravovali na boj s Němci. „Přijel jsem tam až z Karagandy v Kazachstánu. Z Československa jsem před Hitlerem utekl, ale jako textilní inženýr někde v ruské fabrice, kam mě poslali, jsem skončit nechtěl,“ vzpomíná.
Přelom K Sokolovu, místu prvního boje s Němci, pochodovala československá jednotka 350 kilometrů pěšky za mrazu -20 stupňů. „Němci útočili na Charkov a my je měli zastavit,“ vysvětluje generál. Tam byl poprvé zraněn. „V nemocnici v Mičurinsku mi chtěli uříznout nohu, kvůli gangréně. Jedna mladá lékařka mi ji zachránila a pak jsem u ní doma týden odpočíval. Bylo to moc pěkné odpočívání,“ usmívá se Alexandr Beer. Protože uměl německy, odjel jako tlumočník ke Kursku, kde se chystala největší tanková bitva dějin.
Tlumočník
„Nejhorší zajatci byli esesáci,“ vybavuje si v paměti generál. „Při výslechu na nás plivali, a tak se s nimi nikdo nemazlil. Nechceš mluvit? Tak přivázat za koně a vláčet pár desítek metrů, pak nadutost ztratili, a ještě rádi povídali.“
Tehdy Beer poprvé pořádně uviděl, co dokáže tank. „Německé tygry byly výborné stroje, ruské T34 byly zase obratnější, rychlejší. Ale když se tygr trefi l, nebylo úniku.“ I díky práci československého tlumočníka mělo velení u Kurska potřebné informace. Odtud narukoval zase ke svým, ke svobodovcům. „A šel jsem do Tambova, do školy tankistů.“
Tankista
„Tank je mnohdy ocelová rakev. Chceš přežít? Musíš zabíjet rychleji než ti na druhé straně. Pak vyhraješ,“ shrnuje své válečné krédo generál, pod kterým shořely tři tanky. Přežil boj v Dukelském průsmyku, kde jeho tank zasáhl protipancéřový granát. V čelisti pod bradou má dodnes zarostlou střepinu a pod levým okem také. „Možná jsem měl štěstí, ale já myslím, že mě mockrát zachránilo, že jsem útočil bez váhání.“
Na Dukle rozdrtil pásy německou protitankovou baterii, čtyři děla i s osádkou. „Oni by to udělali také. Ve válce je čas na slitování až po boji.“
Výslužba
Osvobozoval Ostravu a dojel s tankem až do Prahy. V roce 1946 z armády odešel a vrátil se, jako inženýr-textilák, do oděvního průmyslu. Při represích proti zahraničním vojákům ho v roce 1951 také zatkli. „Zmlátili mě hned doma, a pak ještě v pražské »pečkárně«, kde bylo za války gestapo. Za dva dny mě pustili, prý se stala chyba, ale já už jim nevěřil.“
Bojovník
V srpnu 1968 vyvěsil z okna černý prapor a musel se začít živit jinak. Nestěžuje si. „Život si nevybírá, důležité je necouvnout.“
Necouvá ani dnes. Jako osobní pohanu bere postavení pomníku sudetoněmeckým esesákům v Novém Boru. „Jel jsem tam za starostou Dvořákem a on mi do očí před lidmi řekl, že se mnou telefonem nemluvil a že žádnou schůzku sjednanou nemáme. Lhář, který se bojí pravdy. Že ho ta jeho
TOP 09 ještě nevyhodila.“
Generál je přesvědčen, že pomník je třeba odstranit, a je odhodlán dál proti němu bojovat. „Není možné, aby vedle sebe leželi vrazi i jejich oběti.“
