Kapitola 1. Psychoteror žen

Muž je denně vystavován psychoteroru své ženy. Nadává mu (často sprostě) ve jménu pravidel, které sama vytvořila. Je to jako postavit labyrint pro pokusnou myš, která vždy když zabloudí, dostane napráskáno.

Tvůrcem labyrintu je žena. Muž je myš. Stěny jsou pravidla, která určila žena.

Žena vymyslí a pojmenuje problém a označí muže za jeho viníka. Muž je myš, které není dovoleno jít rovně za svým kouskem sýra. Musí bloudit a přitom trpět.

Mnoho mužů se vzepře. Řekne: „Já nechci bloudit, já nechci trpět!“ U vchodu do labyrintu si dřepne a odmítá jít dál. Říká se tomu pasivní rezistence, nebo také ležení na gauči.

Ale i to je špatně, protože žena na to připravena. Je ostatně připravena na všechny varianty. NIC jí nezaskočí. Dokonce ani to, když muž NIC nedělá.

Pro ženu NIC nic neznamená, pro ženu je sebenicotnější nic vždy něco. Není nic, co by nemohlo být něčím. Ono NIC bývá dokonce často horší než něco.

Mnoho mužů se vzepře. Řekne: „Dobrá, budu bloudit, ale nechci trpět!“ Vejde do labyrintu a doufá v hladkých průběh. Chlácholí se představou, že najde cestu pomocí svého chytráctví, že použije třeba klubka, nebo křídy, kterou si bude značit křižovatky.

„Co si to tam čmáráš?“ zlobí se žena, kterou ruší, že se muž snaží dát věcem nějaký řád a smysl. Žena vychází z toho, že když už je muž v jejím labyrintu, měl by se řídit podle jejích pravidel. Kdo bloudí, nemůže si dělat, co chce, kdo bloudí, musí trpět.

„Dobrá, budu bloudit a budu trpět,“ říká muž a doufá, že si zvykne.

P.S. Je volební právo žen chyba? Pište, vaše názory rádi uveřejníme.