3°C
Opravdu si můžeme přeprogramovat mozek?
„Vystudoval jsem ČVUT a několik let jsem pracoval na pozici ředitele Microsoftu. Dělal jsem to jen proto, že jsem byl poslušný syn, který plnil přání rodičů. Dneska jsem za to rád. Jen díky tomu vidím mozek jako počítač s mnoha programy. Pracuje v podstatě jako tabulkový procesor – když toto, tak toto. Když se na vás třeba usměju, budete mít lepší náladu.“
Vysvětlete mi, co to je emoční programování?
„Mozek je počítač, který zapisuje všechno, co prožíváme. Když budete mít arogantního otce, zapíše se vám program o mužích, jejich chování a do budoucna budete mít od mozku návody, jak tento druh mužů získávat. Jediná možnost, jak se toho zápisu zbavit, je smazání. O tom jsou emoční rovnice. Musíme programy najít a vymazat je.“
Můžete uvést příklad?
„Jste třeba naštvaná na matku, že se nedokázala postavit otci, což ve finále může být třeba 500 vzorců informací. Nechal bych vás mluvit o matce a mezitím bych vypisoval vzorce, o kterých se zmíníte. Pak bychom se na ně podívali a do hlavy bych vám zapsal proti-vzorce – čímž by se smazaly ty staré.“
Jak je tam dostanete?
„Musím to říct hodně jednoduše, protože tohle učím několik desítek hodin kouče na škole. Jde o to, že třeba mají lidé program s nízkým sebevědomím – jsem k ničemu, nikdo mě nemá rád, raději bych neexistoval… Když pak tento program chceme změnit, tak do hlavy vložíme jeho opak. V tomto případě třeba, že jsem v něčem užitečný.“
Co když si myslí, že není v ničem užitečný?
„Každý si dokáže najít nějakou situaci, ve které se bude cítit užitečný. Nemusí ji vůbec prožít, stačí, aby si to promítl tak, aby se z toho stala emoce. Třeba si promítne, že vidí slepce a on mu pomůže přes přechod. Stačí, aby si to vyrobil v mysli, a už získá pocit, že aspoň v něčem je užitečný.“
Opravdu si to stačí promítnout?
„No jasně, vždyť takhle se trénují i sportovci na olympiádu. Jsou schopní si vytvářet výsledky jen tím, že si zápas přehrávají v hlavě.“
Může být nějaký takový vzorec i popudem k tomu, že se člověk stane homosexuálem?
„Víte, co je zvláštní? Já asi teď naštvu celou homosexuální komunitu, ale tato orientace je zbytečná. Homosexualita nemá s genetikou nic společného. Když budeme sledovat, kde ti kluci nebo holky vyrostli, tak zjistíme, že buď matka, nebo otec byli zlí, odtažití, nedávali lásku. Nedávali dětem příležitost s nimi prožívat přijetí. Banaopak. Dítě si pak vytvoří ochranný vzorec chování o tom, že dané pohlaví je nebezpečné, otravné, odpudivé či nechutné. Ve výsledku pak mozek pouze hlásí lásku a přitažlivost ke stejnému pohlaví. Nejde o nic jiného než o bezpečnostní proceduru hlavy. Když se ale tento vzorec napraví, je velká pravděpodobnost, že se jim vrátí touha po opačném pohlaví.“
Což ale nemusí být aplikovatelné na všechny…
„To sice ne, ale skutečnost ukazuje, že za homosexualitou bývá právě to, že někdo byl doma zlej, divnej…“
Jak si potom ale vysvětlit, že většinou jeden z homosexuálního páru zastává roli ženy a druhý muže?
„To je zase v rodině. Třeba táta bude doma násilník, opilec a dítě začne více ochraňovat matku. Z kluka se pak stane ten silný muž, což mu náleží, nebo se naopak více převtělí do ženy, protože máma potřebuje kámošku. To samé se děje u děvčat. Zde se dá najít jakákoli kombinace.“
Takže chcete říct, že partnera si hledáme podle toho, jak nás nastavili rodiče v dětství?
„V okamžiku, kdy se do někoho opravdu »zabouchneme «, tak až 70 % našeho emočního nastavení bude shodné s emočním nastavením toho, do koho jsme se zamilovali. Jednoduše s partnerem sdílíme 70 % stejných emočních prožitků, a to jak hezkých, tak ošklivých. Láska není nebeská. Jde o pouhý kalkul mozku k tomu, abychom prožívali to samé stále dokola, dokud mozkové programy nerozpojíme.“
A tyto prožitky máme od rodičů?
„Ano. Všechno, co jsme se v dětství naučili od maminky a tatínka – o dotecích, vztahu, sexuální energii… - se nám zapsalo do hlavy. Pokud pak potkáme někoho, kdo je nám příjemný, zjistíme, že to má nastavené podobně jako my. Ale platí to jen o partnerech, se kterými prožíváme opravdu zamilovanost, ne o těch, s nimiž strávíme jednu noc.“
Je pravda, že si ženy hledají partnery podobné svému otci?
„To je pravidlo 70 na 70. Rodiče nás nějak nastaví a my si pak podle toho hledáme partnera. Pokud budete mít dominantního otce, který s matkou manipuluje, pak vyhledáte partnera jemu podobného. Ale pokud se vám otec opravdu zhnusí, můžete toužit po opaku.“
Kde je pak ale těch 70 na 70?
„I u naprostého opaku bude vždycky 70 % prožitků společných. My se jen vyhýbáme tomu, že budeme zažívat to, co bylo doma, ale prožitky tam budou stejné.“
Co je to vlastně zamilovanost?
„Zamilovanost je vysoká frekvence přitažlivosti vůči stejnému nebo opačnému pohlaví. Někteří lidé mohou být na lásce až závislí. Měl jsem jednu klientku, jejíž perioda zamilovanosti trvala jeden a půl roku. Vždycky to bylo úžasné a pak přišla fáze, kdy chtíč začal opadat a partner už jí nebyl sympatický.“
Kromě toho může vznikat i závislost na konkrétním partnerovi…
„Ano, protože takovým lidem celý život chybí láska a přijetí. To jsou věci, které jsme v dětství často nedostávali, a tak je vyžadujeme od partnera.“
Jak poznáme, že už se jedná o závislost?
„Tak, že si život bez partnera nedokážeme představit. Pojí se to se žárlivostí. Když budete druhého pořád sledovat, co dělá, tak už se může jednat o závislost. Drobná žárlivost, tak z deseti procent, je ale v pořádku. Pokud mám někoho rád, nebude mi jedno, kde a s kým je. Ale pokud je to víc, už je to peklo.“
Proč se někteří lidé nedokážou zamilovat?
„Bojí se. Láska je droga, ale taky hodně bolestivá. Může to být třeba i tím, že byla dětem od rodičů odpírána láska. Nebo si udělají zápis do hlavy, že muž se ženou se nedokážou shodnout, že vztah znamená bolest, hádky, pláč… Takové dítě si vytvoří ke vztahům odpor. V Česku máme přes milion samotářů, lidé ve vztahu neumí žít.“
Kde jste přišel na to, že jich je milion?
„To jsem si přečetl na webu, že je 1 200 000 samotářů v Česku a 50 tisíc ročně přibývá.“
Mohou být skutečně samotáři šťastní?
„Myslím si, že většina z nich šťastná není. Utápí se v tom, proč jim vztahy nevychází. Sice se navenek smíří s tím, že nikoho nemají, ale uvnitř je to trápí.“
Proč nedokážeme udržet dlouhodobě vztah?
„Protože neumíme komunikovat, vůbec o ničem. Neumíme říkat, co se nám líbí a co ne. Neumíme mluvit o výchově, penězích, o tom, kam pojedeme na dovolenou…“
Proč to neumíme?
„Buď nás to rodiče nenaučili – doma se mlčelo, bylo ticho a člověk se naučil mlčet. Nebo se sice doma mluvilo, ale hodně se za to posmívalo, ponižovalo… Takže potom holka/kluk přijde do vztahu, umí komunikovat s každým, ale s partnerem ne. U něho/ní se bojí, že se tam promítne otec nebo matka a přijde další ponížení a odmítnutí.“
Jak ale máme donutit druhého ke komunikaci, když je nekomunikativní?
„Musíte mu prostě říct, že je to důležité, aby s vámi mluvil. Měl jsem takový pár, který se rozpadl. Jenže oba dva na sobě začali makat a kluk se rozmluvil. Zjistili, že si chybí, tak se spolu setkali, celou noc leželi bez sexu na koberci a povídali si. Nakonec se k sobě vrátili. Někdy je dobré to ukončit, člověka to přinutí se probudit. Ale opravdu ukončit, ne si dávat pauzu, ta nefunguje.“
Proč nefunguje?
„Pauza je jakýsi neidentifikovatelný vztah. To není ani vlažný, ani horký, ani studený. Dvojice jen nemá sílu si říct: Pojďme se rozejít. Tak si dají pauzu. Ale co to znamená? Mám jít někam jinam, nebo mám čekat? To je prostě k ničemu.“
Jak podle vás tedy vypadá fungující vztah?
„Tak, že máte lásku a vnitřní klid od rána do večera. A k tomu dobrý sexuální barometr.“
Nezdá se vám, že je sex trochu přeceňovaný?
„Jednoznačně je. Lidé si myslí, že když jim funguje sex, tak je v jejich vztahu požehnáno všemu. Je spousta sexuálních partnerů, co se za víkend vytlučou, a pak si nemají co říct. Sexuální barometr je jen měřák, který nám ukáže, zda jsme s partnerem kompatibilní, nebo ne.“
Tvrdíte ale, že člověk musí být aspoň na těch 75 % se sexuálním životem spokojený…
„Sex je pro vztah podstatný, jen dnešní společnost tomu dává obrovskou váhu, všechno musí být perfektní – naučené polohy, prádlo... Záleží ale také na tom, aby měl pár na sex podobný názor. Aby oplývali podobnými zájmy.“
A může fungovat vztah bez sexu?
Kdyby mi dvojice řekla: Máme se dobře a nemáme ani jeden na druhého chuť, tak nebudu vědět, proč spolu vůbec jsou. Sex je vyjádření mužské a ženské energie, propojuje je.“
Co když má třeba jeden z páru trauma – znásilnění apod.?
„V tomto případě pak přichází opět emoční programování, kdy se tyto zážitky dají z hlavy přeprogramovat, aby dvojice mohla i sexuálně příjemně žít bez strachu.“
Jak vůbec fungují vztahy vám, jste zadaný?
„Ano, ale vztah trvá velmi krátce, asi dva měsíce. Lidé mi taky často říkají: Co vy nám tu máte co radit, když sám nemáte dlouhodobý vztah. Ale přeci, kdybych byl v bezproblémových vztazích, tak co bych měl jiným vykládat? Právě jen díky tomu, co jsem si sám prožil v dětství, jaká traumata jsem musel zvládnout a jaké ženy mi chodily do života, vím, čím si mohou lidé ve vztazích procházet.“
Takže také máte nějaký problém z dětství?
„Odmítnutí matkou, což se mi táhne od narození až dodnes – promítá se mi to do všech vztahů. O tom, co se ale konkrétně dělo, mluvit nechci.“
V tomto smyslu jste mluvil o tom, že se může dítěti druhé pohlaví zhnusit. To se vám nestalo?
„Natolik, abych měl chuť na pánský zadek, ne.“ (směje se) Odpustil jste své matce? „Musel jsem a pracoval jsem na tom skutečně tvrdě. Kdybych si neudělal emoční rovnice, tak jsem dneska někde v háji.“
Rodiče se rozvedli?
„Jsou stále spolu, už padesát let a jsou na to hrdí. Jenže on věk taky dokáže problémy hodně opilovat. Jak už je jim osmdesát, tak některé věci dokážou zaházet pod postel.“
VIDEO: Polyamorie, žena žije ve vztahu se dvěma muži.
Cait žije ve vztahu se dvěma muži Barcraft TV
