Léčitelské schopnosti v sobě objevila už v dětství. Tu a tam někomu přiložila ruku na bolestivé místo a bolest rychle ustoupila. „Všechno se dělo přirozeně, nevědomky. Tehdy jsem netušila, že se děje něco výjimečného,“ vzpomíná osmašedesátiletá žena.

Později začala vnímat, že má jisté schopnosti, kterými může pomáhat. Vždycky se však jednalo jen o banální záležitosti, se kterými si hravě poradila. Tu někomu ulevila od bolestí hlavy, jinému od žaludečních potíží, dalšímu od horečky.

„Pokaždé jsem jeho problémy vztáhla na sebe. Ale během několika hodin jsem se s nimi vypořádala a bylo mi dobře. Navíc jsem postupovala velice opatrně. Protože se zajímám o duchovní život, vím, že každé onemocnění a každá bolest má nějaký smysl. Objeví se, aby nás někam posunula. Když nás někdo vyléčí bez našeho přičinění, ta nemoc se vrátí, protože jsme se z ní nepoučili. Proto je důležité, abychom sami odhalili příčiny a uzdravili se převážně vlastními silami. Můj vnitřní hlas mi říkal, že mám zakročit jen minimálně. A to tak, abych nemocnému člověku svou energií jen lehce napomohla k tomu, aby získal sílu sám se uzdravit,“ říká.

Krev mojí krve

Jen jedinkrát neposlechla svůj vnitřní hlas. Když se jí narodil fyzicky postižený vnuk. „Tenkrát mě to převálcovalo. Bylo to mnohem silnější. Petřík se narodil ochrnutý na půlku těla. Nikdo netušil, proč se tak stalo, co mu je. Prošel mnoha vyšetřeními a žádné z nich neodhalilo příčinu.

Dcera s ním docházela na rehabilitace, nic nepomáhalo. Viděla jsem, jak se trápí. Bylo mi ho tak líto. Bojovala jsem sama se sebou. Věděla jsem, že je to pro mě velké sousto. Ale když jsem viděla, jak moc se trápí, nedalo mi to. Přiložila jsem mu ruce na tělíčko a vnímala, jak vztahuji jeho nemoc na sebe,“ vzpomíná.

Dnes je z Petříka desetiletý zdravý klučina, který se věnuje vrcholovému sportu. Po jeho postižení není ani památky.