Jiřina žije se psy řadu let, ale československý vlčák Qeron, byl víc, než jen další z řady. Českoslovenčtí vlčáci, potomci vlků, mají ještě instinky divokých zvířat. Bohužel, milovaný "vlček" neodešel jako psí stařešina, nemoc ho, přes všechnu Jiřininu snahu, připravila o život dřív.

„Nikdy neměl rád tmu,“ vypráví Jiřina. „Když jsem nebyla doma, svítila jsem mu na dvoře, protože nebyl rád ve tmě sám. Byl zvyklý být pořád se mnou. Po jeho smrti jsem mu zapálila venku svíčku, přece jen, když odejde někdo, koho jste byli zvyklí mít pořád kolem sebe, zaslouží si úctu a vzpomínku a šla jsem si lehnout. Uprostřed noci mě ale vzbudil štěkot, Qeronův štěkot.

Málem jsem spadla ze schodů, když jsem běžela ven před dům. Samozřejmě tam nebyl, jen svíčka dohořela a štěkot se pořád ozýval. Mluvila jsem na Qerona, uklidňovala jsem ho… zapálila jsem novou svíčku a šla si lehnout. Jenže když další noc svíčka dohořela, znovu se ozval. Nakonec jsem koupila svíčku elektrickou a už tak svítím léta. Jen když dojdou baterky, Qeron mi štěkotem připomíná, že si ani po smrti na tmu nezvykl.“

Qeron ale není jediný ze smečky, kdo Jiřinu navštěvuje.
„Taky se se mnou přišla rozloučit špicka Barbie. Vyskočila mi z auta a přejelo jí další. nezachránily jsme ji. Bylo mi strašně líto, že jsem ji neuhlídala a v noci jsme cítila, jak mi skočila na postel, ráno po ní zbyl v peřině otisk. Přišla se rozloučit a víc už se neukázala.“

pouták kniha
Autor: archiv