Svědectví Čechů z obléhaného Tobruku: Italové nebyli vojáci, zákeřní Němci byli tvrdý oříšek

„Nejdrsnější podmínky byly v Tobruku, kde jsme fasovali půl litru vody na den,“ vzpomíná v projektu Paměť národa obránce severoafrické pevnosti rotmistr ve výslužbě Ota Nový. Československé jednotky přijely do Tobruku na torpédoborcích 21. října 1941 a vystřídali Australany.

Čechoslováci dorazili v noci. „Naše družstvo mělo asi devět členů a byli jsme posláni na kótu S19. To byla největší pevnůstka. Při střídání měli nejdříve vyjít Australané, a až vyjdou, tak my vejdeme. Oni vycházeli a my jsme si říkali, že to snad není možné. My jsme jich napočítali asi dvacet a nás tam vešlo devět. Obsadili jsme hned střílny,“ popisuje plukovník ve výslužbě František Vavrečka.

Úkolem československých jednotek bylo udržet obranné pozice v Tobruku. „Italové, to nebyli žádný vojáci, kdežto Němci, to byl tvrdej oříšek,“ popisuje disciplínu vojáků nepřítele další český voják plukovník ve výslužbě Milan Malý. Podle svědectví Malého byli němečtí vojáci zákeřní a bojovali do posledního muže. Pod padlé německé vojáky pak sami pokládali miny, které vybuchovaly, když je Britové nebo Čechoslováci chtěli pohřbít. „Pak už jsme tam nahnali německý zajatce na pohřbívání padlých,“ říká.

Když Erwin Rommel s Afrikakorps (německými africkými sbory) 21. června vstoupil do Tobruku, československé jednotky už v pevnosti nebyly. 7 dubna 1942 je vystřídali Jihoafričané. V bojích o Tobruk padlo 14 příslušníků praporu, 26 bylo těžce zraněno a 55 lehce.

Erwin Rommel

Erwin Rommel byl nekonvenční německý polní maršál považovaný za jednoho z nejlepších polních taktiků druhé světové války. Jeho um na vlastní oči viděl Čech Otmar Malíř. „Angličani je hnali a Rommel se s tím nemohl ztotožnit. Tak si zavolal tesaře a objednal tři sta terénních volkswagenů. Na to nechal tesařema udělat karoserii tanků z překližky. Nechal do toho namontovat kulomety, a až to bylo hotové, tak se rozjeli,“ vypráví Otmar Malíř. K autům prý nechal ještě přidělat vrtuli, která těsně nad zemí vířila prach. „Angličani jak to viděli, tak ustoupili,“ vzpomíná.