2°C
Viola se narodila v židovské rodině v Lučenci v roce 1922 do rodiny zástupce ředitele lihovaru Andora Sterna a ženy v domácnosti Ilony Stern. Její matka byla vážně nemocná, chyběla jí ledvina, a tak nemohla pracovat. Během druhé světové války propadl lihovar Slovensku, a tak musel otec z práce odejít. Otevřel si malý obchod se smaltovanými hrnci. Potom, co Lučenec připadl Maďarsku, se životní situace rodiny ještě zhoršila.
Starostlivá Viola trávila většinu času doma. Pečovala o mámu, se kterou měla velmi dobrý vztah. Do roku 1944 se rodina zdržovala ve svém domově. Potom začala deportace. Židy nejdříve drželi v lučeneckém ghettu, odkud je později deportovali do Osvětimi. „Rozdělovali nás na život a smrt,“ vzpomínala Viola v reportáži TV JOJ. Ji dali na stranu života, její matku na smrt. Okamžitě ji popravili v plynové komoře.
Nebohá Viola byla zařazena do skupiny, na které dělal Mengele pokusy. „V koncentráku mě často bili dřevěnou tyčí, až jsem z toho ohluchla. Bez naslouchátka vůbec nic neslyším. Byly dny, kdy jsem musela v táboře celý den klečet. Jindy nám strkali do rukou jehly a nechali nás stát, dokud jsme nepadli vyčerpáním,“ vypověděla Viola podle TVnoviny.sk. Mengele na ní dělal i obludné gynekologické pokusy.
Mučení naštěstí Slovenka přežila. Později se vdala a měla děti. Město Lučenec jí krátce před smrtí udělilo čestné občanství. Vydechla naposledy 25. května letošního roku. Pohřeb nemohl proběhnout jinde než v Lučenci. Rozloučit se s ní přišlo na 70 lidí. Nejhůře nesli její odchod dvě dcery a čtyři vnuci a pravnoučata. „Zažila všechny podoby dobra, ale i zla. V očích měla stále něhu,“ řekla podle Nového Času Renáta Perželová Libiaková ze Sboru pro občanské záležitosti.
