Odpověď: Je to děsivě jednoduché. Ženy, které se chtějí pomstít svým mužům jsou schopny všeho. Ona se nepokusila zabít muže, nebo sebe. Chtěla zabít jejich dítě.

Případ pokus o vraždu dítěte, který zmiňujete, je příběhem o ženě, které nešlo o dítě, ale jen a jen o to, aby se pomstila.

Pomsta jako hlavní motiv: "Když to dítě nemohu mít jen já, tak ať ho nemá nikdo." Touha po pomstě je silnější než láska k dítěti.

Vražda jako protest

Ta žena měla pocit, že se proti ní postavil celý svět, reprezentovaný v tomto případě státem, tedy soudem.

Střídavá péče je spravedlivé řešní pro dítě. Ne tak pro jeho rodiče, protože všechna řešení jsou špatná a střídavá péče je ze všech zel to nejmenší.

Žena se pokusila zabít své dítě v poblouznění, že je to ona, kdo mu dal život, a tedy je to ona, kdo mu ho může vzít.

Po rozchodu se nad oběma rodiče vznáší přízrak pomsty jako mrak. Dítě je jediná a nejmocnější zbraň, kterou žena nad mužem má.

Pokud ji stát o tuto zbraň připraví, je bezmocná. Najednou nemá, jak by se pomstila.

Válka o architekturu dětské duše

Ne každá matka jde tak daleko, aby dítěti v touze po pomstě sáhla na život. Agrese vůči dítěti ze strany matek, motivovatá pomýleným pocitem vlastnictví dětské duše, je ale každodenní.

Je pro to odborrný termín indoktrinace. Vpád do dětské duše, který z 99% případů páchajjí matky: "On (otec) tě nechce vidět", "On tě nemá rád", "On nám dává málo peněz, protože nás nechce".

Matky často hovoří o sobě a dítěti v množném čísle. "My jdeme spát", "My jsem jsme měli hlad", "My jsem bumbali". Je to proto, že matky i dlouho po porodu, někdy celý život, mylně považují dítě za svou součást.

Kdyby tak žena, co se pokusila otrávit své dítě fridexem, věděla, že by muži ublížilo, kdyby si uřízla ruku, udělala by to.

Hodně štěstí přeje,

Dr. Max Hoffmann