Tento rys sdílí feminismus se všemi radikálními ideologiemi a dotáhl ho mnohem dál: Schopnost rozšiřovat  vlastní moc a moc státu tím, že vytvoří  problémy, na které si pak stěžuje.

Takto nefunguje jen feminismus, ale většina žen: Zahlcují muže neexistujícími problémy, aby ho zaměstnaly a rozptýlily jeho pozornost. Vytváření problémů moment, který je činí z pohledu muže nezbytnými.

„Matky nemají ve společnosti dostatečný respekt“, říkají dnes feministky, pro které bylo mateřství na začátku jejich boje za rovnoprávnost zbytečnou přítěží.

Podstata sexuálních potřeb muže je přitom polygamní. Muž má zakódovanou touhu chopit se každé ženy, která se mu líbí.

Ženám se již před mnoha staletími podařilo vytvořit společenské bariéry, které brání mužům "vzít si, na co mají chuť".

Jediný důvodem, proč jsou ženy ochoté mužskou polygamii tolerovat, ba dokonce jí vycházet vstříc, jsou peníze.

Takový přístup (poukazování na nedocenění žen) je účinný, neboť politizuje soukromé a cynicky zneužívá přirozenou sympatii společnosti vůči ženám.

Výkřiky liberálního feminismu ze starších „bitev“, protestující proti tradičním genderovým rolím nebo prosazující rovné platy, uvolnily místo „feminismu oběti“, který tvrdí, že ženy jsou oběťmi již z podstaty.

Byl to posun takřka nepostřehnutelný, ale zásadní. Postavení oběti spíše vydírá okolí, než aby se vzdalo tradiční ženské slabosti, kterou vždy byly a jsou požadavky na privilegia: mateřství, děti, domov a rodinný život, sex.

Pokračování příští pátek.
Z anglického originálu The Genderous Rice of Sexual Politics od sociologa Stephena Baskervilla přeložil a upravil Ondřej Höppner.