2°C
„…Nestačila jsem si uvědomit, co se děje. Byl to prostě okamžik, kdy mě někdo zezadu strčil, potom uchopil za límec, jako by mě chtěl stlačit k zemi… Až když jsem (v podřepu) otočila hlavu doprava, uviděla jsem, že asi 10 cm od mé hlavy na mě míří hlaveň pušky.“ Tak popisovala Renata Ševčíková (23) do protokolu StB o tři hodiny později okamžik, kdy se stala rukojmím. Náplní její práce bylo odbavovat delegace z vládního salonku na letišti v Ruzyni. A právě tento salonek si po desáté dopoledne oba mladíci vybrali pro svůj divoký kousek.
Je až neuvěřitelné, jak snadno se dostali až sem a odsud na letištní plochu. Přesto, že ten den tady čekala delegace ministerstva zahraničních věcí, po zuby ozbrojení puberťáci prošli až k salonku bez nepovšimnutí.
Když začala Ševčíková ječet, uklidnil ji Styk, který ji držel a mířil na ni, slovy „Kľud! Kľud! Nič sa vám nestane!“ Pak rozbil pažbou pušky prosklené dveře a vyrazil spolu s rukojmí a komplicem Mačičkou, jenž druhou puškou jistil okolí, na letištní plochu. Nejblíž stálo letadlo Tupolev 154 maďarské společnosti Malév, připravující se na cestu do Nizozemska. Bylo v něm 7 členů posádky a po schodech nastupovalo 39 cestujících.
U letadla stál v tu chvíli pracovník pasové kontroly Jiří Špalek. Únosců si všiml až na poslední chvíli. Ačkoliv byl ozbrojen pistolí, naštěstí ji nepoužil. Událost by skončila masakrem. „Viděl jsem, že jeden z mladíků stevardku drží levou rukou… V pravé pak držel zbraň, nějakou asi kulovnici… Hlaveň zbraně pak měla stevardka přiloženu ke krku… zbraní mi ukázal do strany, abych se jim uhnul z cesty. Já jsem tedy poodstoupil a oni kolem mne prošli k předním schodům letadla,“ vypovídal estébákům u výslechu.
Zbraň prý nepoužil jednak proto, že si únosců všiml pozdě, a také proto, aby neohrozil cestující u druhých schodů. Těm pokynul, aby utekli, „což už beztak někteří po odhadu situace dávno učinili“.
Styk s Mačičkou a k smrti vyděšenou Ševčíkovou vstoupili na palubu. Styk pak ještě ze schodů u letadla vystřelil do vzduchu, aby zabránil dalším cestujícím v útěku z letadla. Důležitou spojkou ve vyjednávání a vlastně také jedinou osobou, která se o něco podobného pokusila, byl maďarský konzul Lajos Taba, který v zájmu cestujících požádal české bezpečnostní složky, aby se vyvarovaly masakru. Sám se nabídl jako rukojmí místo cestujících, a když dvojici vysvětlil, že je pro další jejich kroky výhodnější mít na palubě letadla diplomata, únosci mu vyhověli. Propustili i Ševčíkovou. Na palubě zůstalo krom čtyř členů posádky jen třináct cestujících.
Původně se Mačička se Stykem chtěli dostat do USA. Měli smůlu. Tohle »túčko« by oceán nepřeletělo. Kapitán letadla Jenö Durucz jim spolu s maďarským konzulem nabídli několik variant v západní Evropě. Nakonec si únosci vybrali německý Frankfurt nad Mohanem, neboť tam přímo u letiště byla americká vojenská základna.
Alespoň na tu se chtěli dostat. Měli však štěstí jen napůl. Když bylo letadlo nad západním Německem, povolení k přistání pilot dostal, ale musel »sednout« na vedlejší dráhu, protože Američané na tu svoji postavili nákladní vůz. Piráti vystoupili z letadla beze zbraní a zatkla je německá policie. Trest za ozbrojený únos byl mírný: dva roky v pasťáku.
